Dočasná Autonomní Zóna III.

Dočasná Autonomní Zóna III.

Hakim Bey   

KOMUNIKÉ ASOCIACE PRO ONTOLOGICKOU ANARCHII - pokračování

Obsah:

ZVLÁŠTNÍ KOMUNIKÉ O HALLOWEENU

Černá magie jako revoluční akce

PŘIPRAV SI INKOUST Z čistého & pravého šafránu smíchaného s růžovou vodou, pokud možno s příměsí krve černého kohouta. V tiché místnosti postav oltář s kalíškem inkoustu, perem se železnou špičkou, sedmi černými svíčkami, kadidelnicí, & trochou benzoinu. Kouzlo musí být psáno na neposkvrněný papír či pergamen. Ve středu, ve čtyři hodiny odpoledne, nakresli diagram orientovaný na sever. Zadržujíce dech & s jazykem přitištěným na patro, překresli sedmisměrný diagram (viz ilustrace) bez zvednutí pera z papíru, v jediném plynulém úkonu. Toto jest Barisan Laksamana, tedy Král Džinů. Pak nakresli Šalamounovu pečeť (hvězda představující pět podob džina) & další díly diagramu. Nad Šalamounovu pečeť napiš jméno člověka nebo instituce, která má být prokleta. Teď drž papír v benzoinových výparech, & vyvolej bílého & černého džina v sobě:


Bismillah ar-Rahman ar-Rahim

as-salaam alikum

O Bílý džine, záře Mohammadova

králi všech duchů uvnitř mě

O Černý džine, můj vlastní stíne

VYSTUP, znič mého nepřítele

--a pokud ne

buď pokládán za zrádce samotným Alláhem

--účinkem tohoto kouzla

La illaha ill'Alláh

Mohammad ar-Rasul Alláh

Když se má kletba zaměřit na individuálního utlačovatele, měla by být připravena figurka z vosku, do které bude kouzlo vloženo.

Pak je zabodnuto sedm jehel - první skrz hlavu celým tělem, po jedné do každé podpažní jamky, do levé & pravé kyčle, & skrze rty a nosní dírky. Zahal figurku do bílého rubáše & pohřbi ji na místo, kudy nepřítel určitě půjde, za přivolávání pomoci místních duchů země:

Bismillah ar-Rahman ar-Rahim

O Džine země, Duchu hlíny

O Černý Džine žijící v podzemí

slyš mě, upíre země

Nařizuji ti poznamenat & zničit

tělo & ducha _____________

Opatruj mé rozkazy

neboť já jsem ryzí & rozený kouzelník

účinkem tohoto kouzla

la illaha ill'Alláh

Mohammad ar-Rasul Alláh

Nicméně pokud je kletba chystaná na instituci nebo organizaci, sežeň následující: vejce vařené natvrdo, železný hřeb, & 3 železné jehly (zabodni hřebík & jehly do vejce); sušeného škorpiona, ještěrku &/nebo brouky; malý semišový váček obsahující hřbitovní hlínu, zmagentizované železné předměty, asafoetidu (bylina, lidově čertovo lejno, pozn. př.) & sýru, & zavázaný rudou stužkou. Zašij kouzlo do žlutého hedvábí & zapečeti rudým voskem. Všechny předměty vlož do láhve se širokým hrdlem, zašpuntuj ji, & zapečeť voskem.

Láhev by nyní měla být pečlivě zabalena & zaslána poštou cílové instituci--například křesťanské televizní kazatelské show, New York Post, společnosti MUZAK, škole či univerzitě--spolu s kopií následujícího oznámení (zvláštní kopie mohou být zaslány jednotlivým zaměstnancům), &/nebo potají vylepeny okolo pozemku):

Malajská Kletba Černého džina

Tyto prostory byly zaklety černou magií. Kletba byla uvedena v činnost v souladu s přesnými rituály. Tato instutuce je prokleta protože utlačuje představivost & przní intelekt, ponižuje umění ku úplnému otupění, duševnímu otroctví, zapůjčuje se propagandě státu & kapitálu, puritánskému reakcionářství, nespravedlivým ziskům, lžím & estetické plísni. Zaměstnanci této instituce jsou nyní v nebezpečí. Kletba se sice netýká jednotlivců, ale místo samotné je nakaženo neštěstím & zhoubou. Ti kteří se neprobudí & neodejdou, nebo nezačnou na pracovišti sabotovat, postupně upadnou pod moc tohoto kouzla. Odstranění či zničení nástrojů kouzla nijak nepomůže. Byly-li viděny na tomto místě, je prokleté. Získej zpět své lidství & povstaň ve jménu představivosti--nebo budeš souzen (z pohledu kletby) jako nepřítel lidstva.

Doporučujeme "přihlásit se" k akci pod jménem nějaké další nepřístojné kulturní instituce, jako je Společnost Americké poezie nebo Ženské křížové tažení proti pornu (udej plnou adresu).

Zároveň velmi doporučujeme, pro vyvážení účinku na tvou osobu, který vznikl vyvoláním černého džina, abys zaslal magické požehnání člověku nebo skupině, které miluješ &/nebo obdivuješ. Udělej to anonymně, & učiň svůj dar nádherným. Není potřeba následovat přesný rituál, naopak by mělo být představivosti dovoleno vytrysknout z hlubin vědomí v jasnozřivém/živelném meditativním stavu. Využij vonné tyčinky, rudé & bílé svíčky, tvrdé karamelky, víno, květiny, atd. Pokud to jen je možné, nezapomeň na pravé stříbro, zlato, či diamanty.

Tento jak-na-to manuál Malajské Kletby Černého džina byl připraven, v souladu s autentickým & kompletním rituálem, Výborem pro kulturní terorismus při Vnitřním okruhu Sněmu Znalců HMOCA ("Třetí ráj"). Jsme Nizarijsko-Ismailští esoteristé; to jest, Šíitští kacíři & fanatici kteří odvozují svůj duchovní původ od Hassana-i Sabbáha přes Alladina Mohammada III "Šíleného," sedmého & posledního Pira Alamutského (& ne skrze linii Aga Khanů). Přijímáme radikální monismus & čirý antinomianismus, & protivíme se všem podobám práva & autority, ve jménu Chaosu.

V současnosti z taktických důvodů nepodporujeme násilí ani kouzlení oproti jednotlivým osobám. Voláme po akcích proti institucím & ideám--umělecké sabotáži & podvratné propagaci (s využitím obřadní magie & "tantrické pornografie")--a zejména proti zhoubým médiím Impéria Lží. Kletba Černého džina představuje pouze první krok v kampani Poetického Terorismu, která--jak věříme--povede k dalším, už méně jemným formám povstání.

ZVLÁŠTNÍ KOMUNIKÉ

A.O.A. ohlašuje čistky v hnutí Chaosu

ENERGIE CHAOSU MUSÍ samozřejmě téci znečištěná. Každý pokus vykrystalizovat čistou ideologii povede v důsledku k chybovým zásekům, zkamenění, opancéřování & vysychání, kterých se musíme zřeknout zároveň s veškerou "čistotou." Ano, Chaos si libuje v jisté uvolněné beztvárnosti, ne nepodobné smyslné ledabylosti těch, které milujeme, neboť roztříštili zvyklosti & pozvedli závoj proměnlivosti. Tato volnost však nesmí nikdy znamenat, že teorie Chaosu přijme každou pijavici, která se chce přisát na naše svaté membrány. Jisté definice nebo deformace Chaosu zasluhují veřejně osoudit, & naše oddanost božskému nepořádku by nám neměla bránit v tlučení zrádců & zlodějských umělců & psychických vampírů kteří teď bzučí kolem Chaosu pod dojmem, že je to něco módního. Nemáme v úmyslu zavést inkvizici ve jménu našich definic, spíše souboj, rvačku, akt násilí či emociálního odporu, exorcismus. Nejprve bychom rádi vymezili & pojmenovali své nepřátele. (1) Všichni ti smrtihlavové & umělci mrzačení, kteří spojují Chaos výlučně s utrpením, negativitou & neradostným psoudo-libertinismem--ti kteří si myslí že "mimo dobro & zlo" znamená konat zlo--S/M intelektuálové, opěvovatelé apokalypsy--noví gnostičtí dualisté, zatracovači světa & hnusní nihilisté. (2) Ti vědci, kteří prodávají Chaos jednou jako sílu destrukce (např. zbraně na bází částicového paprsku), jindy jako mechanismus k vynucování pořádku, jako třeba při použití chaotické matematiky ve statistické sociologii a kontrole davu. V této kateogorii se ještě pokusíme objevit jména a adresy. (3) Všichni kteří si přivlastňují Chaos k nějakému New Age švindlu. My se samozřejmě také nebráníme, abyste nám dali všechny své peníze, ale říkáme na rovinu: nakoupíme za ně fet nebo odletíme do Maroka. Není přece možné, aby někdo prodával vodu u řeky; Chaos je tou matérií, o které mluvili alchymisté, a kterou pošetilci vyvažovali zlatem, i když by jí mohli najít v každé kupce hnoje. Největším nepřítelem v této kategorii je Werner Erhardt, zakladatel est, který nyní "Chaos" stáčí do lahví & snaží se jej licencovat pro Yuppoidy. Dále bychom rádi uvedli některé z našich přátel, abychom dali představu se kterými z rozrůzněných směrů teorie Chaosu jsme potěšeni: Chaotica, pomyslná autonomní zóna objevená Feralem Faunem (a.k.a. Feral Ranter); Akademie Chaotického umění Větru z tundry; Časopis KAOS Joela Birnoca; Chaos Inc., bulletin spojený s prací Ralpha Abrahama, vůdčího chaotického vědce; Církev Eris; Neharmonický Zen; Ortodoxní Maurská církev; jisté odnože Církve SubGénia; Svatý Džihád naší Paní Věčného Chaosu; spisovatelé spojovaní s "anarchismem třetího typu" & časopisy jako je Populární Realita; atd. Bitevní linie jsou stanoveny. Chaos není entropie, Chaos není smrt, Chaos není zboží. Chaos je nekončící tvoření. Chaos žije stále.

POSTANARCHISTICKÁ ANARCHIE

ASOCIACE ONTOLOGICKÉ ANARCHIE pořádá konklávi, černé turbany & blyštivé hábity rozvalené na širázských kobercích usrkávají hořkou kávu, pokuřují dlouhé čibuky & šíšy. OTÁZKA: Jaký je váš postoj k odchylkám & dezercím od anarchismu, ke kterým došlo v nedávné době (zejm. v Kalifornii): odpustit nebo odsoudit? Zbavit se jich nebo je oslavovat jako předsunutou stráž? Gnostická elita... nebo zrádci?

Pro tyto zběhy & jejich různé kritiky anarchISMU máme skutečně mnoho porozumění. Anarchismus vrávorá, jako Syndibád & Strašlivý stařec, s mrtvolou Mučedníka magicky přichycenou na bedrech--strašen dědictvím selhání & revolucionářským masochismem--ve stojatých vodách dávné historie.

Mezi tragickou minulostí & nereálnou budoucností chybí anarchismu smysl pro současnost--jako by se bál tázat se tady & teď, JAKÉ JSOU MÉ SKUTEČNÉ TOUHY?--& a co mohu UDĚLAT SÁM, předtím než bude moc pozdě? ... Ano, představ si sám sebe, jak stojíš před kouzelníkem, který na tebe ponuře shlíží & chce slyšet odpověď, "Jaká je tvoje skutečná touha?" Budeš si odkašlávat, koktat, hledat únik v ideologických žvástech? Ovládneš zároveň svou představivost & vůli, dokážeš zároveň snít & troufale jednat--nebo ses nechal nachytat impotentními fantasiemi?

Podívej se do zrcadla & zkus to...(neboť tvář kouzelníka, to je jedna z tvých masek)...

V současném anarchistickém "hnutí" nejsou téměř žádní černí, hispánci, původní američané nebo děti... ačkoli teoreticky by právě tyto opravdu utlačované skupiny měly získat ze vzpoury proti autoritám nejvíc. Může to být tím, že anarchISMUS nenabízí žádný konkrétní program, kterým by ti kteří skutečně strádají mohli naplnit skutečné potřeby & touhy (nebo za jejich naplnění smysluplně bojovat)?

Pokud ano, tak toto selhání nevysvětluje jen to, že anarchismus postrádá přitažlivost pro chudé & odstrčené, ale též že se odcizil & zběhl od vlastních hodnot. Demonstrace, transparenty & přetisky klasik z 19. století nijak nepřidávají na dojmu, že jde o žijící smělé spiknutí k sebeosvobození. Pokud má hnutí růst a ne uvadat, znamená to odhodit spoustu balastu a chopit se riskantních myšlenek.

Možnosti tu jsou. Každý den si nesmírné množství američanů uvědomuje, že jsou násilím krmeni hromadou reakcionářských, nudných, hysterických, uměle ochucených sraček. Mocný sbor výkřiků, zvracení & říhání... nespokojené davy se vrhají do nákupních center, ničí & drancují... atd., atd. Černá vlajka by měla tuto zuřivost zaštítit & usměrnit v povstání představivosti. Můžeme pokračovat v boji, který vzdali situacionisté v šedesátém osmém & Autonomie v sedmdesátých létech & povznést jej na další úroveň. Můžeme se bouřit právě teď--& v průběhu této vzpoury realizovat mnoho z našich skutečných tužeb, kdyby jen na chvíli, krátkou pirátskou utopii, převrácenou svobodnou zónu v kontinuu starého časoprostoru.

Pokud si A.O.A. stále chce uchovat spojení s "hnutím," nedělá tak pouze z romantické záliby v prohraných případech--ne úplně. Ze všech "politických systémů," právě anarchismus (navzdory svým chybám, & právě proto, že vlastně není politikou ani systémem) se nejvíc přibližuje našemu chápání reality, ontologii, podstatě bytí. Co se zběhů týká...souhlasíme s jejich kritikami, ale poznamenáváme, že nenabízí žádné nové účinné alternativy. Takže pro tuto chvíli navrhujeme soustředit se na změny v anarchismu samém. Zde je, soudruzi, náš program:

1. Pracovat na zjištění, že psychický rasismus nahradil zjevné formy diskriminace a stal se jedním z nejnechutnějších aspektů naší společnosti. Nápadně se projevuje i v dalších kulturách, zvláště těch, se kterými sdílíme životní prostor.

2. Zanechat veškerých "čistých" ideologií. Chopit se anarchismu "třetího typu" (abychom použili heslo Boba Blacka): ne kolektivismus ani individualismus. Očistit chrám od zpupných model, zbavit se Strašlivých Starců, relikvií & mučednictví.

3. Hnutí proti práci čili "Zerowork" je extrémně důležité, včetně krajních & možná i násilných útoků na školství & zotročování dětí.

4. Vyvinout v americe samizdatovou síť, nahrazující zastaralé taktiky publikování & propagandy. Pornografie & populární zábava jako nástroje krajní převýchovy.

5. V hudbě je třeba svrhnout nadvládu 2/4 & 4/4 rytmu. Potřebujeme novou hudbu, naprosto zběsilou avšak oslavující život, rytmicky něžnou avšak údernou, & potřebujeme ji TEĎ.

6. Anarchismus se musí odloučit od evangelického materialismu & otřepaného dvourozměrného scientismu 19 století. "Vyšší stavy vědomí" nejsou pouhými STRAŠÁKY vymyšlenými zlými kněžími. Orient, okultismus, kmenové kultury ovládají techniky, které mohou být použity na zcela anarchistický způsob. Bez "vyšších stavů vědomí," anarchismus končí & sesychá ve formu utrpení, kňučení stížností. Potřebujeme praktickou odrůdu "mystického anarchismu," postrádajícího všechny ty sračky zaplavující hnutí New Age, neúprosně kacířskou & anti-klerikální; lačnou po nových technologiích vědomí & metanoie ("nové myšlení", odvolání starého tvrzení aby bylo vzápětí definováno jinak a lépe, též jako synonymum "pokání" ve smyslu uvědomění si viny a hledání "kde se stala chyba", pozn. př.)--demokratizace šamanismu, opojená & vyrovnaná.

7. Sexualita je pod útokem, otevřeně ze strany Pravice, skrytě pseudoavantgardním "post-sexuálním" hnutím, & ještě více zákeřně okázalou rekuperací (zotavení, sociol. proces kterým jsou radikální myšlenky a obrazy učiněny zbožím a začleněny do středního proudu kultury, pozn. př.) v médiích & reklamě. Čas pro velký krok vpřed v uvědomování si SexPolu, explozivní znovupotvrzení mnohotvárného Érota--(i & obzvlášť tváří v tvář nákaze & temnu)--doslovná oslava smyslů, doktrína rozkoše. Opustit veškerou pozemskou zášť & stud.

8. Experimentovat s novými taktikami, které nahradí zastaralou zátěž levičáctví. Klást důraz na praktické, materiální & osobní výhody krajních společenství (networking). Není vhodný čas pro násilí a militantnost, ale malá sabotáž či vynalézavé podvracení není samozřejmě nikdy od věci. Kuj pikle & pletichy, nefňukej & nestěžuj si. Zejména svět umění zasluhuje řádnou porci "Poetického Terorismu."

9. Rozbití prostoru v průmyslové společnosti nabízí nějaké výhody (např. počítačové sítě) ale zároveň se projevuje ve formě útlaku (bezdomovectví, zbohatlické čtvrtě, odosobnění v architektuře, zmizení přírody, atd.) Komunity šedesátých let se snažily tyto síly obejít, ale selhaly. Otázka území odmítá zmizet. Jak se dá oddělit koncept prostoru od mechanismů kontroly? Teritoriální gangsteři, Národy a Státy zasvinili všechny mapy. Kdo nám dokáže vymyslet mapu autonomie, kdo dokáže nakreslit mapu která zahrnuje naše touhy?

AnarchISMUS nakonec vždy obsahuje anarchii--& anarchie je chaos. Chaos je princip nekonečného tvoření...& Chaos žije stále.

--A.O.A. Plenární schůze

Březen 1987, NYC

ČERNÁ KORUNA & ČERNÁ RŮŽE

Anarcho-Monarchismus & Anarcho-Mysticismus

VE SPÁNKU SNÍME pouze o dvou podobách vlády--anarchii & monarchii. Prvotní kořeny vědomí neznají politiky & férové hry. Demokratický sen? Socialistický sen? Nemožné.

Když mi REM přinese řešení v podobě téměř prorocké vize, nebo i obyčejné freudovské splnění přání, jen králové & divoši obývají noc. Monády & Nomádi.

Bledý den (kde nic nezáří svým vlastním světlem) šeptá & naznačuje & poukazuje, k jak smutné a nevýrazné realitě jsme svolili. Leč ve snech nejsme ovládáni ničím, vyjma lásky a magie, což jsou dovednosti chaotiků & sultánů.

Mezi lidmi kteří si neumí hrát a tvořit, jen pracovat, umělci též neznají jiné volby než anarchie & monarchie. Jako snílek, musejí ovládnout & učinit vládnoucími své vjemy, & proto musejí obětovat prostou společenskost "tyranské Můze." Umění umírá na slušné chování. Umění se musí vyžívat v divokosti jeskynního muže, nebo mít ústa pozlacená jako nějaký princ. Umění je druh byzantského barbarství vhodného pouze pro urozené & divochy. Byrokrati & obchodníci ho otráví, profesoři rozžvýkají, & filosofové vyplivnou. Pokud bys poznal sladkost žití jako básník pod vládou nějakého prodejného, zkaženého, dekadentního, neschopného & směšného Paši či Emíra, nějakého Quajar šáha, Krále Farouka, Královny Perské, pochopil bys, že to je přesně to, co musí chtít každý anarchista. Jak jen milovali básně & malby, tito staří smyslní blázni, jak jen je pohlcovaly růže & chladné vánky, tulipány & loutny! Nenávidím jejich krutost & rozmařilost, ano--ale přinejmenším to byli lidé. Byrokrati, ti kteří zasvinili stěny myšlení špínou bez zápachu--tak ohleduplní, tak gemutlich--ti kteří zamořili vnitřní povětří nudou--ti samozřejmě nejsou hodni ani nenávisti. Sotva existují mimo bezkrevné ideje, kterým posluhují.

A mimo to: snílek, umělec, anarchista--nesdílejí snad určitý smysl pro kruté rozmary s nejnestoudnějším z mogulů? Může se vůbec pravý život projevovat bez jistého bláznovství, excesů, záchvatů herakleitovské "svárlivosti"? Nevládneme--ale nemůžeme být & nebudeme ovládáni.

Narodnici, ruští anarchisté, občas vydávali zfalšovaný dekret či manifest ve jménu Cara; samovládce si v něm stěžoval, že ho chamtiví šlechtici & bezcitní úředníci zavřeli v paláci & odstřihli od milovaného lidu. Vyhlašoval konec nevolnictví & povolával dělníky & rolníky, aby se pod jeho jménem bouřili proti vládě.

Několikrát tento trik skutečně zažehl jiskru vzpoury. Proč? Protože metaforicky absolutní vládce jedná jako zrcadlo jedinečné & naprosté absolutnosti ega. Každý rolník, který nahlédl do skla této legendy, tam spatřil svou vlastní svobodu--iluzi, ale takovou, která si vypůjčila kouzlo z logiky snu.

Podobný mýtus musel v sedmnáctém století inspirovat Rantery & antinomisty & Muže páté monarchie, kteří se sbíhali pod Jakobitskou korouhev & její tajné spolky učenců & spiknutí modré krve. Radikální mystikové byli nejprve zrazeni Cromwellem & poté Restaurací--proč se tedy nakonec nespojit s drzými kavalíry & fintivými hrabátky, s Rosenkruciány & Zednáři skotského ritu, a nesnažit se dosadit na trůn Albionu nějakého okultního mesiáše?

Mezi lidmi, kteří si neumí představit společnost bez panovníka, mohou být touhy radikálů vyjádřeny monarchistickými pojmy. Mezi lidmi, kteří si neumí představit společnost bez náboženství, mohou krajní touhy mluvit jazykem hříchu.

Taoismus zatratil všechnu tu konfuciánskou byrokracii, ale uchoval obraz císaře-mudrce, který tiše sedí na svém trůnu, otočený vhodným směrem, a nedělá vůbec nic. Islámští Ismaelité vzali myšlenku Imáma (vůdce, vládce, pozn. př.) prorokovy domácnosti & metamorfovali ji v Imáma jedinečnosti každého bytí, v dokonalé Já které je mimo všechen zákon & pořádek, které je v souladu s Jediným. A tato doktrína je přivedla do vzpoury proti Islámu, k teroru & atentátům ve jménu čistě esoterického sebeosvobození & totální realizace.

Klasický anarchismus 19. století se ustanovil v boji proti koruně & církvi, & na probouzející se úrovni se tedy považuje za rovnostářský & ateistický. Tato retorika samozřejmě zamlžuje, co se skutečně stalo: "král" se stal "anarchistou," "kněz" "kacířem." V tomto zvláštním duetu proměnlivosti není pro politika, demokrata, socialistu a jejich rozumové ideologie místo; k hudbě jsou hluší & namají smysl pro rytmus. Terorista & panovník jsou archetypy; ti ostatní pouze funkcionáři.

Dříve se anarcha & král drželi pod krkem & tančili tanec smrti--tu skvostnou bitvu. Nyní jsou samozřejmě oba odsunuti na smetiště historie--odepsané figury, kuriozity z plnějších & kouzelnějších časů. Víří okolo tak rychle, až se zdá že jejich tvary splývají...Mohou se nějak stát jedinou podstatou, siamským dvojčetem, Janusem, bizarní shodou? "Spánek rozumu..." ach! nejžádanější & nejžádostivější monstra!

Ontologická anarchie prohlašuje na rovinu & bez přemýšlení: ano, ti dva jsou teď jeden. Anarcha/král je znovuzrozen jako jediné jsoucno; každý z nás je vládce vlastního těla, vlastního tvoření--a právě tak všeho ostatního, co může popadnout & držet.

Naše akce jsou ospravedlněny libovůlí & naše vztahy jsou formovány dohodami s ostatními autarchy. Tvoříme své zákony pro svoji doménu--& okovy zákona byly zlomeny. V současnosti možná přežíváme jako pouzí žadatelé--ale i tak můžeme uchvátit pár okamžiků, pár čtverečních metrů reality které vnutíme svou absolutní vůli, své royaume. L'etat, c'est moi.

Pokud máme být spoutáni nějakou etikou či morálkou, pak jen takovou, kterou jsme si pro sebe sami vymysleli, což je překvapivě více povznášející & osvobozující než "morální kyselina" puritánů & humanistů. "Vy jste jako bozi"--"Ty jsi Tím."

Slov monarchismus & mysticismus je zde částečně užito jednoduše pour epater (pro ohromení, pozn. př.) právě těch rovnostářsko ateistických anarchistů, kteří reagují pobožnou hrůzou při každé narážce na pompéznost či šíření pověr. Žádné šampaňské revoluce pro ně!

Naše značka anitautoritářství, kupodivu, vzkvétá na barokním paradoxu; upřednostňuje stavy vědomí, emocí & estetiky nade všemi zkamenělými ideologiemi & dogmaty; je všeobjímající & libuje si v rozporech. Ontologická anarchie je šotek pro VELKÉ mysli. Překlad titulu (& klíčkový termín) životního díla Maxe Stirnera jako Ego a jeho vlastnictví (The Ego & Its Own) vedl k choulostivé misinterpretaci pojmu "individualismus." Anglo-latinské slovo ego je zde vyplňováno & zatěžováno freudistickou & protestantskou bagáží. Po důkladném čtení Strinera si myslíme, že Jedinečné & jeho vlastnickost (The Unique & His Own-ness) lépe odráží autorův záměr, daný tím, že nikdy nedefinoval ego v opozici k libidu nebo id, a ani v opozici k "duši" či "mysli." Jedinečnost (der Einzige) může být dost dobře vykládána prostě jakožto jedinec sám.

Stirner se nepouštěl do žádné metafyziky, přesto vkládal do Jedinečného jistou neomezenost. Jakým způsobem se pak toto Einzige liší od Já Advaita Védanty? Tat tvam asi: Ty (individuální osobnost) jsi Tím (absolutní osobnost).

Mnozí věří, že mysticismus "rozpouští ego." Žvásty. To může jenom smrt (alespoň v našem saducejském předpokladu). Mysticismus též neničí "smyslné" nebo "živočisné" já--což by přece znamenalo sebevraždu. Ve skutečnosti se mysticismus snaží překonat falešné vědomí, iluzi, konsensuální realitu, & všechna selhání já, které doprovází tato onemocnění. Pravý mysticismus tvoří "já v pokoji", já obdařené silou. Nejvyšší úkol metafyziky (dosažený například Ibn Arabim, Boehmem, Ramanou Maharshri) je v citu vůči sebezničení, ve sjednocení metafyzického & fyzického, transcendentního & imanentního, jakožto JEDNOHO. Jistí radikální monisté dovedli tuto nauku daleko za pouhý panteismus či religiózní mysticismus. Porozumění imanentní jedinečnosti bytí inspirovalo jisté antinomistické kacířské směry (Ranters, Asasíni) které pokládáme za své předky.

Stirner sám se zdá hluchý vůči možným spirituálním ozvěnám individualismu--& v tomto zůstává věrný 19. století: narozen dlouho po rozbřednutí křesťanství, ale též dlouho před objevením Orientu & tajné illuministické tradice v západní alchymii, revolucionářského kacířství & okultního aktivismu. Stirner celkem právem pohrdá tím, co mu bylo známo jako "mysticismus," čili prostá uctívačská sentimentalita založená na sebezřeknutí se & zatracování světa. O pár let později zatloukl Nietzsche poslední hřebík do rakve "Boha." Kdo by si potom ještě troufal tvrdit, že individualismus & mysticismus mohou být usmířeny & sloučeny?

Co nám u Stirnera chybí (Nietzsche se dostal blíže) je fungující pojetí mimořádného vědomí. Realizace jedinečného já (či ubermensche) musí rezonovat & šířit se jako vlny nebo spirály nebo hudba k uchopení bezprostřední zkušenosti či intuitivního vnímání jedinečnosti reality samé. Taková realizace uchvátí & vymaže veškerou dualitu, dichotomii & dialektiku. Nese s sebou, podobně jako elektrické napětí, intenzivní & nevyjádřitelný smysl pro hodnotu, která "zbožšťuje" já.

Bytí/vědomí/blaženost (satchitananda) nemohou být pominuty jako pouhé další Stirnerovské "strašidlo" nebo "kolečko v hlavě." Nevyvolávají se jimi žádné výlučně transcendentní principy, pro které by muselo Einzige obětovat svoji vlastnickost. Pouze se říká, že intenzivní uvědomění si existence samé vyústí v "blaženost"--nebo méně poeticky, v "hodnotné vědomí." Konečným cílem Jedinečnosti pak je pojmout všechno; radikální monisté toho dosahovali identifikováním se s vnímáním, jako čínský písmomalíř, který "se stal bambusem," takže "maloval sám sebou."

Navzdory mysteriozním radám se Stirner uchyluje k "spojenectví Jedinečných" & navzdory Nietzschovu "Přitakání" & oslavování života se jejich individualismus zdá jaksi ohraničen určitým chladem k ostatním. Částečně vypěstili osvěžující, očistnou mrazivost proti dusivému horku sentimentality & altruismu 19. století; částečně prostě opovrhovali tím, co kdosi (Mencken?) nazval "Homo Boobensis." (booby: hlupák, naivka, pozn. př.)

A přece, když čteme za & pod ledovým příkrovem, odkrýváme stopy žhnoucí doktríny--Gaston Bachelard by to možná nazval "Poetikou druhých." Spřízněnost Einzige s druhými nemůže být definována ani limitována žádnou institucí ani myšlenkou. A přece je jasné, jakkoli je to paradoxní, že úplnost Jedinečného závisí na ostatních, & že nemůže & nepůjde realizovat v zatrpklé izolaci.

Příklad "vlčích dětí" neboli enfants sauvages napovídá, že lidské mládě zbavené lidské společnosti na přiliš dlouhou dobu nikdy nedosáhne vědomé lidskosti--nikdy si neosvojí řeč. Možná je dítě divočiny poetickou metaforou pro Jedinečné--a přece zároveň značí přesný bod, kde se Jedinečné & druzí musejí setkat, splynout, sjednotit se--nebo ztroskotají & ztratí vše, co mohli mít.

Druzí zrcadlí Já--druzí jsou naši svědci. Druzí kompletují naši osobnost--druzí nám dávají klíč k vnímání jednotnosti bytosti. Když mluvíme o bytí & vědomí, odkazujeme na Já; Když mluvíme o blaženosti, začleňujeme druhé.

Rozvoj jazyka se odehrál pod vlajkou Érota--všechna komunikace je neodmyslitelně erotická, všechny vztahy jsou erotické. Avicenna & Dante prohlašovali, že to je láska co hýbe hvězdami & planetami po jejich drahách--Rg Véda & Hesiodova Theogonie prohlašují Lásku za prvního boha zrozeného po Chaosu. Afekty, přitažlivost, estetické vnímání, nádherná díla, veselí--všechno toto nejdražší vlastnictví Jedinečného vzniká z konjukce Já & Druhých pod konstelací touhy.

Zde opět může být projekt započatý individualismem vzkříšen & rozvinut naroubováním štěpu mysticismu--přesněji tantrou. Jakožto esoterická technika odštěpená od ortodoxního Hinduismu, poskytuje tantra symbolickou konstrukci ("Síť drahokamů") pro identifikaci sexuální rozkoše & mimořádného vědomí. Všechny antinomistické sekty měly nějaké "tantrické" aspekty, od evropských rodin lásky & svobodných bratří (středověcí Almarici, pozn. př.) & Adamitů přes pederastské perské sůfisty po Taoistické alchymisty v Číně. I klasický anarchismus si užil pár tantrických okamžiků: Fourierovy phalansterie; "Mystický anarchismus" G. Ivanova & dalších ruských symbolistů fin-de-siécle; incestní erotika v Arzibaševského románu Sanine; prapodivná kombinace nihilismu & uctívání Kálí, která inspirovala Bengálskou Teroristickou Stranu (k níž můj guru tanry, Sri Kamanaransan Biswas, měl tu čest náležet)...

My samozřejmě zamýšlíme mnohem hlubší synkresi anarchie & tantry než kdokoli z nich. Ve skutečnosti prostě říkáme, že individuální anarchismus & radikální monismus by měly být nadále považovány za jedno a to samé hnutí.

Tento hybrid budiž nazván "spirituálním materialismem," pojmem který sežehne veškerou metafyziku v ohni jednoty duše & hmoty. Také se nám líbí "Ontologická anarchie", neboť naznačuje, že bytí samo setrvává ve stavu "božského Chaosu," všemocnosti, nepřetržité tvorby.

V tomto toku je seberealizovaným pouze jiva mukti, čili "osvobozený jedinec," který se stává vlastníkem čili panovníkem svého vnímání a svých vztahů. V tomto neustávajívím plynutí je jedinou zásadou pořádku touha, a jedinou možnou společností je tedy ta (jak pochopil Fourier), která je složená z milenců.

Anarchismus je mrtev, ať žije anarchie! Už přece dál nepotřebujeme bagáž revolucionářského masochismu nebo idealistického sebeobětování--nebo frigiditu individualismu, která pohrdá veselím a pospolným životem--nebo sprosté pověry ateismu, scientismu a progresivismu 19. století. Vždyť je to jen mrtvá váha! Ušmudlané proletářské kufry, těžké buržoustské lodní truhly, nudné portmonky filosofů--přes palubu s nimi!

Chceme z těchto systémů pouze jejich vitalitu, životní sílu, smělost, neústupnost, vztek, nedbalost--jejich sílu, jejich šakti. Než vyhodíme veteš a s ní podvodníky, vybereme z jejich zavazadel peněženky, revolvery, drahokamy, drogy a další užitečné věci--vezmeme co se nám líbí a zahodíme zbytek. Proč ne? Jsme snad kněží kultu, abychom opěvovali relikvie a mumlali jména mučedníků?

Také monarchismus má něco co chceme--grácii, lehkovážnost, hrdost, přepych. To si vezmeme, a vyklopíme bídu autority & tyranizování na smetiště historie. I mysticismus má něco do sebe--"sebepřekonání", exaltované vědomí, reservoáry psychické potence. Toto vyvlastňujeme ve jménu našeho povstání--a necháváme bídu morálky & náboženství hnít & rozkládat se.

Jak říkali Ranters, když zdravili "přátelské stvoření"--od krále po kapsáře--"Raduj se! Všechno je naše!"

INSTRUKCE PRO KALI JUGU

KALI JUGA MÁ JEŠTĚ asi tak 200 000 let pro své skotačení, dobrá zpráva pro advokáty & avatary Chaosu, špatná pro Brahmány, Jahvisty, byrokratické bohy & jejich poskoky.

Vzpomínám si, že Darjeeling se mi zdál cosi skrývat už od chvíle, kdy jsem zaslechl to jméno--dorje ling--Hromové město. V roce 1969 jsem dorazil právě před monzumy. Stará britská horská stanice, letní ústředí Bengálské vlády--uličky utvořené jako točitá dřevěná schodiště, tržiště s pohledy ze Sikkimu & horou Katchenhungou--tibetské chrámy & uprchlíci--nádherní lidé s kůží jako žlutý porcelán nazývaní Lepchaté (původní domorodci)--Hinduisté, Muslimové, nepálci & Bhutánští Buddhisté, & zkažení britové, provozující zatuchlé banky & čajovny, kteří ztratili cestu domů ve čtyřicátém sedmém.

Potkávám Ganeš Babu, tlustého bělovousého sádhua s až příliš dokonalým Oxfordským akcentem--nikdy jsem neviděl nikoho kouřit tolik ganjy, jeden plný čilam za druhým, šli jsme se toulat ulicemi, on si kopal míčem s uječenými dětmi nebo vyvolával potyčky na tržnici, oháněje se deštníkem po vyděšených úřednících, načež řval smíchem.

Uvedl mne k Sri Kamanaransan Biswasovi, drobnému vychrtlému vládnímu úředníkovi ve středních letech oblečenému v ošuntělém kvádru, který se nabídl, že mne bude učit Tantru. Mr Biswas žil v malém bungalovu usazeném na příkrém svahu zarostlém borovicemi, kde jsem jej denně navštěvoval zásoben pintami levné brandy pro účely náboženského rituálu puja & normálního chlastání--stále mne také během hovoru povzbuzoval, abych kouřil, neboť Ganja též je zasvěcena Kálí.

Za divokých mladých let byl Mr Bisvas členem Bengálské Teroristické Strany, která sdružovala uctívače Kálí & kacířské muslimy stejně jako anarchisty & extrémní levičáky. Ganeš Baba se zdál tuto skrytou minulost schvalovat, jako kdyby byla znamením Mr Bisvasovy utajené tantrické moci, navzdory jeho mírně zchátralému vnějšímu dojmu.

Probírali jsme každé odpoledne mou četbu Sira Johna Woodruffa ("Arthur Avalon"), procházel jsem se v chladné letní mlze, tibetské pasti na duchy se kývaly ve vlhkém vánku, který honil mlhu mezi cedry. Cvičili jsme Tara-mantru a Tara-mudru (či Yoni-mudru), a studovali Tara-yantra diagram pro magické účely. Jednou jsme navštívili chrám hinduistického Marsu (zároveň planeta i bůh války, jako u nás) kde koupil prsten ukovaný ze železného hřebíku do koňské podkovy & dal mi jej. Ještě víc brandy & ganjy.

Tara: jedna z podob Kálí, s velmi podobnými atributy: trpasličí, nahá, čtyři ruce se zbraněmi, tančící na mrtvém Šivovi, náhrdelník z lebek nebo uťatých hlav, krev kapající z jazyku, kůže temně modrošedé barvy monzumových mračen. Déšť houstne každým dnem--sesuvy půdy blokují cesty. Mé povolení pro příhraniční oblast končí. Mr Biswas & já opouštíme v džípu vlhké Himaláje & vlakem cestujeme do města jeho předků, Siliguri, ležícího na rovných bengálských pláních, kde se Ganga rozlévá v zelené mokřiny delty.

V nemocnici navštívíme jeho ženu. Povodeň, která loni stihla Siliguri, měla desítky tisíc obětí. Z města se stala jedna ruina plná nánosů řas & sutin, stěny nemocnice jsou dosud pocákané hleny, krví, zvratky, tekutinami mrtvých. Ona seděla tiše na posteli, bez mrknutí oka vyčkávala strašlivý osud. Temná strana bohyně. Dal mi barevnou litografii s Tarou, která zázračně vyplula na hladinu & byla zachráněna.

Té noci se účastníme jistého obřadu v místním chrámu Kálí, skromné napůl zbořené svatyni na okraji cesty--jediným světlem jsou louče--chorály & bubny s cizí, téměř africkou synkopací, zcela neobvyklé, prvotní & navíc šíleně spletité. Pijeme, kouříme. Sám na hřbitově, vedle napůl spálené mrtvoly, jsem uveden do Tara Tantry. Druhý den, v horečkách & blouznění, říkám sbohem & vydávám se do Assámu, ke chrámu Šakti yoni (tantrický termín pro vagínu, též rituální nádoba, pozn. př.) v Gauhati, právě v čas na každoroční oslavy. Assám je zakázaná oblast & já nemám povolení. O půlnoci v Gauhati vyklouznu z vlaku, vracím se zpátky po trati v dešti & naprosté tmě & bahně které sahá po kolena, nakonec se dotrmácím do města & najdu hotel plný hmyzu. Celou dobu je mi zle jako psovi. Noc beze spánku.

Hned ráno cesta autobusem ke chrámu na nejbližší hoře. Ohromné věže, zarůstající bůžci, nádvoří, přístavby--desítky tisíc poutníků--tajemní sádhuové sestoupivší ze svých ledových jeskyní dřepí na tygřích kůžích & skandují. Ovce & holubi jsou poráženi po tisících, pravé hekatomby--(žádný další bílý sáhib v dohledu)--palec hluboké proudy krve ve strouhách--meče Kálí se zahnutými čepelemi dělají sek sek sek, hlavy mrtvých pleskají na kluzké dláždění.

Když Šiva rozsekal Šakti na 53 kousků & rozházel je po celém povodí Gangu, zde spadla její kunda. Jeden přátelský kněz mluví anglicky & pomůže mi najít jeskyni, kde je vystavena yoni. Tou dobou už vím, že jsem vážně nemocen, ale rozhodnu se dokončit rituál. Dav poutníků (všichni nejméně o hlavu menší než já) mne doslova zachvátí jako spodní proud na pláži, & přidušeného mne strhne s sebou dolů po točitých troglodytských schodech do klaustrofobní jeskyně-lůna, kde v křečích & halucinacích dovířím k beztvarému kuželu meteoritu, zamazanému stoletými vrstvami másla ghee & okru. Dav hraje se mnou, dovolí mi hodit věnec jasmínu přes yoni.

O týden později jdu v Káthmandů se žloutenkou na měsíc ležet do německé misionářské nemocnice. Nízká cena za získané vědění--játra vysloužilého plukovníka z Kiplingova příběhu!--ale poznal jsem Ji, poznal jsem Kálí. Ano, absolutní archetyp hrůzy, přesto se pro ty, co znají, stane štědrou matkou. Později jsem v jeskyni v džungli nad Rishkish několik dnů meditoval o Taře (s mantrou, yantrou, mudrou, vonnými tyčinkami & květinami) & vrátil se do pokojného Darjeelingu obdařen jejími blahodárnými vizemi.

Její věk je nezbytně plný hrůz, neboť většina z nás jí neporozumí, nedosáhne za náhrdelník z lebek ke věnci z jasmínu, nepochopí v jakém smyslu jsou jedním a tím samým. Projít CHAOSEM, osedlat ho jako tigra, obejmout jej (i sexuálně) & nasát něco z jeho šakti, z jeho životní šťávy--toť jest cesta Kali jugy. Tvůrčí nihilismus. Pro ty, kdo po ní kráčí, nabízí osvícení & zároveň blahobyt, podíl z její dočasné síly.

Sexualita & násilí slouží jako metafory v básni, které působí přímo na vědomí skrze "obraz-otvornost"--nebo jinak, za správných okolností mohou být otevřeně rozvíjeny & vychutnávány, obdařit významem posvátna každou věc, od extáze & vína po smetí & mrtvá těla.

Ti kdo Kálí ignorují, nebo vnímají mimo sebe samé, riskují zničení. Ti kdo ji uctívají jako išata-devatu, nebo božské já, kteří okouší její železný věk, jako by byl ze zlata, ti znají alchymii její přítomnosti.

PROTI REPRODUKCI SMRTI

JEDNO ZE ZNAMENÍ, ohlašujících mnohými předpokládaný konec světa, bychom mohli vidět ve všeobecné fascinaci nejzápornějšími & nejnenávistnějšími zplodinami tohoto věku, fascinaci pociťované tou samou třídou myslitelů, kteří se cítí nejvíce oprávnění varovat nás před tak zvanou apokalypsou. Mluvím o lidech, které velmi dobře znám--o těch z "duchovní pravice" (jako jsou neo-Guenoniáni se svou posedlostí známkami úpadku)--& o těch z post-filosofické levice, o detašovaných esejistech smrti, znalcích umění mrzačení.

Oběma skupinám vychází jakákoli možná činnost na světě nastejno--vše se stává stejně bezvýznamným. Pro tradicionalisty už nemá smysl nic kromě přípravy duše na smrt (ne jenom vlastní, také celého světa). "Kulturním kritikům" zase záleží už jenom na hře na indentifikaci ještě dalšího důvodu k zoufalství, jeho rozebírání & přidání do katalogu.

Teď je konec světa abstrakcí, protože se nikdy nestal. Ve skutečném světě neexistuje. Přestane být abstrakcí, jen když se stane--pokud se vůbec stane. (Netroufám si tvrdit, že znám "Boží názor" na věc--ani že ovládám jakési vědecké poznání o dosud neexistující budoucnosti). Co vidím, je duševní obraz & jeho emocionální následky; jako takové je identifikuji jakožto druh přízračného viru, strašidelnou nevolnost ve mě, která by měla být prostě škrtnuta a ne hypochondricky rozmazlována & ukájena. Došel jsem k opovrhování "koncem světa" jakožto ideologickou ikonou, která je držena nad mojí hlavou náboženstvím, státem, & kulturním prostředím atd., jako důvod proč nedělat nic.

Chápu, proč mě náboženské & politické "síly" chtějí udržet rozklepaného v kolenou. Potom jim totiž stačí nabídnout pouhou šanci na vyhnutí se ragnaroku (skrz modlitbu, skrz demokracii, skrz komunismus, atd.), a já budu jako ovce následovat jejich diktáty & netroufnu si nic dělat po svém. Nicméně případ osvícených intelektuálů se zdá na první pohled značně záhadnější. Jakou moc si z tohoto odříkávání růžence strachu & sklíčenosti, sadismu & zášti odvozují oni?

Tak především získávají chytrost. Každý útok na ně se zdá hloupý, protože jen oni jsou dost bystrozrací aby rozpoznali pravdu, jedině oni mají dost odvahy aby ji ukázali vzdor tupým hnidopišským cenzorům & liberálním ubožákům. Pokud je napadnu ve věci tohoto problému, který žádají objektivně diskutovat, budu vypadat jako moula, puritán, kašpárek. Když přiznám svůj odpor k artefaktům jejich vnímání (knihy, obrazy, představení) budu zcela přehlížen jako prostá citlivka (& tím pádem samozřejmě psychicky utlačován), nebo přinejmenším jako někdo kdo nerozumí závažnosti.

Protože jsem se párkrát popsal jako na chlapečky zaměřený anarchista, dost lidí si myslí, že musím být zároveň "zainteresovaný" v dalších ultra-postmoderních záležitostech jako jsou sérioví vrazi dětí, fašistická ideologie nebo fotografie Joela P. Witkina. Oni vidí v každé otázce jenom dvě strany: tu která je "šik" & tu která není. Marxista který namítne že všechno tohle uctívačství smrti je proti pokroku, bude tedy považován za stejného blázna jako křesťanský fundamentalista, který to pokládá za nemorální.

Držím se toho, že (jako obvykle) existuje k této otázce mnohem víc postojů než dva. Spory o dvou stranách (kreacionismus vs. darwinismus, "pro volbu" vs. "pro život," atd.) jsou bez výjimky klamy, okázalé lži.

Můj názor je takový: až příliš dobře znám "inteligenci" která brání akci. Já sám jí mám až příliš. Ale jednou za čas se mi povede chovat se jako dost velký blázen na to, abych se pokusil změnit svůj život. Občas jsem přitom používal nebezpečné látky, jako je náboženství, marihuana, chaos, milování s chlapci. Při pár příležitostech se mi povedlo dosáhnout jistého stupně úspěchu--& tím se nechci nijak chlubit, jen se snažím předložit svědectví. Svržením vnitřních ikon konce světa & marnosti všeho světského úsilí jsem (velmi vzácně) prozřel do stavu, který se mi zdál (ve srovnání s jinými zažitými stavy) být stavem zdraví. Obrazy smrti & mrzačení, které fascinují naše umělce & intelektuály, se mi jeví--v zapamatovaném světle zmíněných zkušeností--tragicky nemístné vůči skutečnému potenciálu bytí & diskutování o něm.

Bytí samo by mohlo být považováno za bezednou propast neovládanou žádným významem. Neberte to jako pesimistické tvrzení. Pokud je to pravda, nevidím v tom nic jiného než prohlášení autonomie pro mou představivost & vůli--& to nejkrásnější tvrzení, jaké jen mohli zplodit ti, kteří pokládají význam nadřazený bytí.

Proč bych měl symbolizovat tuto svobodu skutkem jako je vražda (jak to udělali existencionalisté), nebo nějakou ze zvrácených choutek osmdesátých let? Smrt mne může zabít jen jednou--jinak jsem volný k vyjádření & prožití (tak silně jak můžu) života & umění založených na sebou hodnocených "vrcholových zážitcích," jakož i na "družném veselí" (a tyto věci budou vlastně odměnou samy o sobě).

Obsesivní replikace obrazů smrti (& jejich rozšiřování nebo dokonce zezbožnění) se stává z pohledu tohoto plánu právě takovou obstrukcí jako je cenzura nebo mediální vymývání mozků. Vyvolává smyčky negativní zpětné vazby--je to zlé juju (voodoo kouzlo, pozn. př.). Nepomůže nikomu překonat strach ze smrti, naopak vštípí morbidní strach namísto strachu zdravého, který všichni vnímající tvorové mají při přičichnutí k vlastní smrtelnosti.

Nejde o to zbavit svět všeho ohyzdného, nebo popírat, že jsou skutečně děsivé věci. Ale některé z nich mohou být překonány--pod podmínkou, že budeme stavět estetiku na překonávání a ne na strachu samém.

Nedávno jsem navštívil nevázané, nekompromisně módní, tanečně-poetické představení: jediný černý tanečník ve skupině musel předstírat, že šoustá mrtvou ovci.

Přiznávám, že součástí mého záměrně navozeného bláznovství je uvěřit (& také cítit), že umění může změnit mě & ostatní. Proto píšu pornografii & propagandu--abych způsobil změnu. Umění nemůže nikdy znamenat tolik co milostný poměr, například, nebo povstání. Ale...v určitém rozsahu...funguje.

I kdybych se vzdal veškeré naděje kterou v umění mám, na jakýkoli způsob, všeho očekávání stavů vytržení, stejně bych odmítl zaprodat se umění které jenom rozpitvává mé utrpení, nebo se ukájí v shadenfreude, "potěše z utrpení druhých." Od jistých druhů umění se odvrátím, jako se pes s vytím odvrací od mrtvoly svého druha. Rád odmítnu sofistikovanost, která by mi povolila očichávat ho s nezaujatým podivem jako další příklad post-industriálního rozkladu.

Jedině mrtví jsou skutečně chytří, skutečně cool. Nic se jich netýká. Dokud žiju, stojím na straně zmateného utrpení pokřiveného života, radši plný vzteku než nudy, se sladkým chtíčem, hladem & nedbalostí... proti ledové avantgardě & jejím módním předpovědím z pohřebiště.

VYZVONĚNÍ OBVINĚNÍ SURREALISMU

(Pro Harryho Smitha)

NA VÝSTAVĚ SURREALISTICKÝCH FILMŮ se kdosi dotázal Stana Brakhagea co si myslí o využití surrealismu médii (MTV, atd.); odpověď zněla že to je "zatracená ostuda." Dobrá, možná je a možná není (znamená populární kultura ipso fakto nedostatek veškeré inspirace?)--ale dejme tomu, že na určité úrovni je přivlastnění surrealismu médii zatracená ostuda. Máme ale věřit, že v surrealismu samém není nic, co by tuto krádež dovolilo?

Návrat k potlačenému znamená návrat k paleolitickému--ne návrat do staré doby kamenné, ale spirálové kroužení okolo na nové úrovni. (Konec konců, 99.9999% zkušeností člověka je z lovu/sběračství, agrikultura & průmysl jsou jen malou olejovou skvrnou na hladině hluboké studny ne-historie.) Paleolitické rovná se pre-pracovní ("původní společnost volného času"). Post-pracovní (Zerowork) rovná se "Psychický paleolitismus."

Všechny plány na "osvobození touhy" (surrealismus) které zůstanou zapletené do matrice Práce mohou vést pouze ke zezbožnění touhy. Neolit začíná s touhou po zboží (agrikulturním přebytku), přesouvá se k produkci touhy (průmysl), & končí implozí touhy (reklama). Surrealistické osvobození touhy, přes všechny své estetické úspěchy, není ničím víc než podmnožinou výroby--odtud obchodování surrealismu ve velkém s Komunistickou stranou & její dělnickou ideologií (neřku-li doprovodná mysogynie & homofobie). Moderní volný čas, pro změnu, je pouhou podmnožinou práce (odtud jeho zezbožnění)--takže není žádným neštěstím, že když surrealismus zavřel krám, jedinými zákazníky v garážním výprodeji zůstali reklamní úředníci.

Reklamní průmysl, využívaje surrealistické kolonizace nevědomí k tvorbě touhy, vedl ve finále k implozi surrealismu. Není to jen "zatracená ostuda & hanba," nejen prosté přivlastnění. Surrealismus byl vyroben pro reklamu, pro zezbožnění. Surrealismus je de fakto zradou touhy.

A navíc, mimo tuto propast významů, nové touhy povstávají nevinné jako znovuzrozený fénix. Raní berlínští dadaisté (kteří odmítli návrat uměleckého objektu) měli své chyby, ale poskytují nám lepší vzor jak se vypořádat s implozí sociálna než na jaký kdy mohli přijít surrealisté--anarchistický vzor, nebo možná (v antropologickém žargonu) neautoritářský vzor, destrukci veškeré ideologie, všech okovů zákona. Jak se struktura práce/volna rozsypává do prázdnoty, jak všechny formy kontroly mizí v rozpuštění významů, neolit je odsouzen zmizet také, se všemi svými chrámy & sýpkami & policií, aby byl nahrazen určitým návratem k lovení/sběračství na psychické úrovni--tedy re-nomadizací. Všechno imploduje & mizí--oidipální rodina, školství, nakonec nevědomí samo (jak řekl Andr Codrescu). Nepleťme si to s Armageddonem (zkusme odolat svodům apokalypsy, toho eschalotologického švindlu)--to nespěje svět ke svému konci--to jen prázdná slupka sociálna chytá plamenem & mizí.

Surrealismus musí být odhozen spolu s dalším líbivým harampádím kněžourství & nudných ovládacích systémů. Nikdo neví co přichází, jaké utrpení, jaký duch divočiny, jaká radost--ale poslední věc kterou potřebujeme je další sbírka komisařů--papežů našich snů--tatíčků. Pryč se surrealismem...

--Naropa, 9. července, 1988

PRO SJEZD VÝSTŘEDNÍCH NÁBOŽENSTVÍ

NAUČILI JSME SE NEVĚŘIT slovesu být, slovu je--řekněme raději: všimněme si nápadné podoby mezi pojmem SATORI & pojmem REVOLUCE KAŽDODENNÍHO ŽIVOTA--v obou případech: vnímání "obvyklého" s neobvyklými dopady na vědomí & jednání. Nemůžeme použít frázi "je jako", protože oba pojmy (jako všechny pojmy, všechny termíny v této záležitosti) jsou obaleny zatvrdlým škraloupem--oba jsou zatíženy veškerou svou psycho-kulturní bagáží, jako hosté kteří dorazí až příliš dobře vybavení na víkend.

A tak mi dovolte staromódní beat-zenové použití satori, když současně zdůrazním--v případe situacionistického hesla r.k.ž.--že jeden z kořenů jeho dialektiky může být vysledován k dada & surrealistické představě "zázračné" erupce ze (nebo do) života, života který se pouze zdá být dušen všedností, mizérií abstrakce & odcizení. Definuji své termíny tím, že je ještě víc rozmělním, přesně naopak než pravověrní buddhisté & situacionisté, chycení nakonec do ideologicko-sémantických pastí--porouchaných jazykových strojů, kterým se chci vyhnout! Spíš navrhuji, abychom je rozebrali a vzali si potřebné součástky, provedli kulturní brikoláž. "Revoluce" znamená jen další výměnu šašků--zatímco náboženská pravověrnost každého druhu logicky vede jen ke skutečné šaškovládě. Nedělejme ze satori idol, nepředstavujme si ho jako monopol mystických mnichů, ani seskupení držící se nějakého morálního kodexu; & spíš než uctívání levičáctví šedesátého osmého preferujme Stirnerův termín "vzpoura" nebo "povstání," který se vyhýbá vestavěné implikaci pouhé výměny autorit.

Oba pojmy se shodují v tom, že zahrnují "pravidla rozbíjení" přikázaného vnímání, za účelem dosažení přímého prožívání, něco obdobného jako proces kterým chaos spontánně vyúsťuje ve fraktální nelineární řády, nebo způsob jakým se "divoká" kreativní energie přetváří ve hru & poesii. "Spontánní řád" vedoucí z "chaosu" pro změnu připomíná anarchistický taoismus Čuang-c'. Zen smí být obviněn, že postrádá uvědomělost ze satori plynoucího "revolucionářství", zatímco situacionisté mohou být kritizováni pro ignorování jisté "duchovnosti" neodmyslitelně obsažené v seberealizaci & společenském veselí, které jejich věc vyžaduje. Identifikací satori s r.k.ž. provádíme tak trochu svatbu z důvodu nechtěného těhotenství, která bije do očí jako slavné surrealistické páření deštníku & šicího stroje či co to mělo být. Miscegenaci. A míšení ras obhajoval už Nietzche, který byl bez pochyby přitahován svůdností míšenek.

Jsem v pokušení napsat, že satori "je" jako r.k.ž.--ale to nesmím. Čili to zkusím podat jinak: skoro všechno co píšu se otáčí kolem tohoto tématu; musel bych zopakovat skoro všechno k objasnění tohoto jednoho bodu. Místo toho, jako dodatek, nabízím ještě další kuriózní shodu nebo vzájemný průnik dvou pojmů, jeden bude opět situacionistický & druhý tentokrát vezmu ze súfismu. "Driftování" neboli unášení proudem bylo započato jako procvičování v úmyslném provádění revoluce v každodenním životě--způsobem bezcílného potulování se ulicemi města, jako vizionářské městské nomádství zahrnující otevření se "kultuře jako přírodě" (pokud jsem myšlenku správně pochopil)--které pouhým vytrvalým prováděním vštípí drifterovi náchylnost k prožití zázračna; snad ne vždy v jeho dobrých podobách, ale s nadějí, že nakonec vždy vyprodukuje vhled--snad skrze architekturu, erotiku, dobrodružství, pití & drogy, nebezpečí, inspiraci, cokoliv--do intenzity nezprostředkovaného vnímání & prožívání.

Paralelním pojmem v súfismu se zdá být "cestování za vzdálené horizonty" nebo prostě "cestování," duchovní cvičení které kombinuje městské & nomádské energie Islámu v jednu trajektorii, někdy nazývanou "Karavana léta." Derviš složí slib cestovat určitou rychlostí, například se zaváže nestrávit v jednom městě víc než 7 nebo 40 nocí, přijmout cokoliv se stane, jít za každým znamením & náhodou či prostým vrtochem, směřujíce od jednoho silového bodu k jinému, s vědomím "duchovního zeměpisu," trasa jako význam, topologie jako symbolika. Tady jsou další vzory: Ibn Khaldun, Na cestě (jak Jack Kerouac tak Londonova Jack London on the road), forma pikareskního románu celkově, Baron Munchausen, wanderjahr, Marco Polo, kluci v letním lese na předměstí, artušovští rytíři hledající na své cestě nesnáze, teplouši hledající chlapce, hospodské tahy s Melvillem, Poem, Baudelairem--nebo kanoistika s Thoreauem v Maine...cestování jako protiklad turismu, prostor důležitější než čas. Umělecký plán: zhotovení mapy obsahující prozkoumanou oblast v měřítku 1:1. Politický plán: vytvoření přesouvajících se "autonomních zón" v rámci neviditelné nomádské sítě (něco jako shromáždění Rainbow Family). Duchovní plán: vytvoření nebo zpřístupnění "poutí ke svatým místům", kde pojetí "svatyně" nahradíme (nebo esotericky skryjeme) pojetím "vrcholné zkušenosti."

To, o co se tady (jako obvykle) snažím, je poskytnou zvučný iracionální základ, zvláštní filosofii chcete-li, pro to co nazývám Svobodné náboženství, čítajíce v to psychedelické & diskordianistické proudy, nehierarchické novopohany, antinomistické hereze, Chaos & Kaos Magik, revolucionářské HooDoo, "necírkevní" & anarchistické křesťany, magický judaismus, Maurskou ortodoxní církev, Církev SubGénia, Faeries, radikální taoisty, pivní mystiky, lid trávy (people of the Herb, francouzské hnutí, pozn. př.), atd., atd.

Náboženství se oproti předpovědím radikálů 19. století nejen udrželo--můžeme si jenom říkat, že by bylo lepší kdyby ne--ale dokonce trochu posílilo, zdá se že v poměru k celkovému posílení říše technologie & rozumového řízení. Jak fundamentalismus, tak hnutí New Age získává posilu v hluboké & široce rozšířené nespokojenosti se systémem, který pracuje proti veškeré schopnosti vnímat krásno ve všedním životě--nazývejte to Babylón nebo spektákl, Kapitál nebo Impérium, společnost simulace nebo bezduchá mašinérie--jak chcete. Ale obě tyto náboženské síly odklánějí pravou touhu po skutečných zážitcích k novému podmanění & utlačujícím přeludům (mravokárcovství v případě fundamentalismu, zezbožnění v případě New Age), & z těchto důvodů je celkem správné nazývat je "reakcionářskými."

Podobně, jako budou kulturní radikálové infiltrovat & podvracet populární média, & stejně jako budou radikálové političtí provádět obdobný úkol v oblastech práce, rodiny, & dalších společenských uspořádáních, tak je tady potřeba radikálů, kteří proniknou instituci samotného náboženství, než aby zůstali u velkohubých frází z 19. století o ateistickém materialismu. Stane se to tak jako tak--takže se o to radši pokusme vědomě, s grácií & stylem.

Jeden čas jsem pobýval blízko Ústředí Světového církevního koncilu, a líbí se mi představa parodické obdoby se svobodnými církevními hnutími--parodie je jedna z našich vedoucích strategií (ať už ji nazýváme dtournement či dekonstrukce nebo tvořivá destrukce)--druh volné sítě (nemám rád to slovo, co radši říkat "pavučiny") podivných kultů & jedinců kteří spolu rozmlouvají a mají se v úctě, ze které by se mohl vynořit trend, snaha nebo "proud" (v magických termínech) dost silný, aby vykonal jakousi psychickou řežbu fundamentalistů & vyznavačů New Age, snad i na ajatolájů & papežů, dost veselý aby nám dovolil navzájem se neshodnout & přesto pořádat ohromné sešlosti--či konkláve, či ekumenické koncily, nebo Světové kongresy--které očekáváme s velkou škodolibostí.

Svobodná náboženství možná nabízejí jednu z mála možných duchovních alternativ vůči úderným oddílům televizních hlasatelů & pinheadím věštitelům z křišťálové koule (o establishovaných náboženstvích se radši ani nebavme), & proto budou nabývat na důležitosti i na životaschopnosti; v budoucím světě, ve kterém se požadavek na výtrysk zázračna do všednosti stane nejkřiklavějším, nejpalčivějším & nejvášnivějším ze všech politických požadavků--a tato budoucnost začne (počkejte chvilku, koukám se na hodinky)... 7,6,5,4,3,2,1 ... TEĎ.

DUTÁ ZEMĚ

PROSTORY PODZEMNÍHO kontinentu utvořeného z kyklopských jeskyních, rozdrobená síť dómů, labyrinty gargantuovských tunelů, pomalé černé podzemních řeky, nehybná stygijská jezera, čirá & lehce světélkující, útlé vodopády řítící se vyhlazenými koryty, proudící okolo zkamenělých pralesů stalaktitů & stalagmitů v speleology matoucí, slepě rybí spletitosti & nezměrné rozložitosti. Kdo vyhloubil tuto dutou zemi pod ledovým příkrovem, tušenou již Poem, jistými německými okultisty, shaverovskými UFO pomatenci? Byla Země kdysi, v časech Gondwany nebo MU, kolonizována nějakou starodávnou rasou, jejíž plazí kostry stále práchniví v nejodlehlejších skrytých bludištích jeskynního systému? Líné zátočiny, slepé kanály, stojatá jezírka daleko od center civilizace, jako je Malá Amerika, Transport City, či Nan Chi Han, dolů divočinou temnýmch výklenků & jeskyň Antarktidy, hub & albínských kapradin. Podezíráme je z mutací, obojživelnických prstů srostlých blánami, z degenerovaného vzrůstu--Kallikaky duté země, Lovecraftovské odpadlíky, poustevníky, plíživé, incestem zplozené pašeráky, tongy - čínské disidenty & fanatiky Žlutého Turbanu, jeskynní piráty - původem indické námořníky, pobledlou nemotornou bílou špínu z proletářských doupat kolem industriálních katedrál u Thwait's Tongue & Walgreen Coast & Edsel-Ford-Land--tito Trogové už 200 let udržují naživu lidovou moudrost Autonomní Zóny, mýtu který se jednoho dne znovu objeví... Taoismus, zhýralecká filosofie, indonézská magie, kult Jeskynní matky (nebo matek) spojovaný některými učenci s jávskou bohyní moře a měsíce, Loro Kidul, jinými zase s drobným bůžkem sekty Hvězda jižního pólu, s "nefritovou bohyní"... rukopisy (psané v Bahasa ingliš pidžin dialektu hlubokých jeskyní) obsahují zkomolené citáty z Nietzscheho & Čuang-c'... Obchod sestává z vzácných cenných drahokamů a z pěstování bílého máku, hub, dobrého tuctu odlišných druhů "kouzelných" muchomůrek... mělké jezero Erebus, pět mil napříč, poseté ostrůvky stalagmitů zarostlých kapradím & kudzu & černými trpasličími borovicemi, se prostírá v jeskyni tak obrovité, že se v ní někdy vytváří vlastní povětří... Město úředně náleží k Malé Americe, ale většina obyvatel jsou Trogové žijící z podpory v bezmoci--& kraj hlubokojeskynních kmenů leží přímo za jezerem. Lůza, umělci, feťáci, kouzelníci, pašeráci, neplatiči & zvrhlíci tu žijí v hotelích z drolivého čediče & umělých hmot zpola obrostlých bledě zelenou révou, podél břehu jezera vede bulvár zchátralých kaváren, diamantové tržnice střežené ozbrojenými ninji, čínská bistra se smaženými nudlemi, krystaly se třpytící haly pro tanec na pomalý fůzní gamelan, během ospalých, elektronicky modrých odpolední chlapci procvičují mudry za bručení synthgongů & metalofonů... & podél přístavních hrází & černých pláží se možná koupe pár náhodných plavců, praví nízkorozpočtoví turisté čučí na chrám za bazaarem, kde sinaví staří Trogové na houbách ve vytržení žvatlají & třeští oči, dýchají kouř silných vonných tyčinek, najednou se všechno zdá hrozivě čiré, přímo jiskřící významy... několik případů srostlých prstů, ale pověsti o rituální promiskuitě jsou víc než pravdivé. Pobýval jsem v rybářské vesnici Trogů za jezerem Erebus v pronajaté místnosti nad rybářským obchůdkem. Vesnická těžkopádnost & degenerátské pověrečné rituály smyslové otupělosti, larvální & nezdravá mystéria podsvětních zmutovaných ušlápnutých Trogů, líní nemotorní strejcové bez peněz... Malá Amerika, tak křesťanská & prostá mutací, eugenická & pořádná, kde každý žije připojen do odtělesněné říše starodávného softwaru & hologramů, tak euklidovská, newtonistická, čistá & patriotická--M.A. nikdy nepochopí tuto nevinnou obscénní magii, tento "duchovní materialismus," toto zotročení vulkanickými touhami, tajné gangy jeskynních dětí jako smějící se květiny, výstřiky dynamicky pulsujících erekcí, čirý život napjatý jako tětiva luku, & vůně vody, jezerního šlemu, bílých květin rozkvétajících v noci, jasmínu & durmanu, moči, mokrých dětských vlasů, spermatu & bahna... posedlí jeskynními duchy, možná dušemi starověkých vetřelců, se teď touláme jako démoni, hledaje jak obnovit dlouhou zapomenuté rozkoše těla & smyslů. A jinak je už Zóna znovuzrozena, nexus autonomie, bující virus chaosu ve své nejnevázanější, nejpodvratnější podobě, bílé muchomůrky raší na místech, kde osamělí chlapci Trogové masturbovali ve tmě...

NIETZSCHE & DERVIŠOVÉ

Rendan, "Ti chytří." Súfijci používají odborný termín rend (adj. rendi, pl. rendan) k označení toho, kdo "je dosti chytrý na to, aby se nenechal chytit při tajném popíjení vína": dervišovská obdoba "povolené přetvářky" (taqiyya, která Šíitům povoluje lhát o tom, kdo je skutečný otec dítěte, jednak aby se vyhnuli potrestání, druhak aby podpořili svou propagandu).

Na úrovni "cesty" skrývá rend svůj duchovní stav (hal) za účelem jeho ovládnutí, alchymistického zpracování. Tahle chytrost vysvětluje mnoho z tajnůstkářství Řádů, ačkoli zůstává pravdou, že mnoho dervišů doslova rozbíjí zákony Islámu (šaríja), porušuje tradici (sunnah), a opovrhuje zvyky své společnosti--a všechno tohle jim dává skutečný důvod pro utajování.

I když budeme ignorovat případy "zločinců", kteří používají súfismus jen jako masku--přesněji ne súfismus, ale derviš-ismus, což je v Persii téměř synonymum pro povalečské způsoby & přeneseně označení pro společenskou nedbalost, způsob geniální a chudé, přesto elegantní nemorálnosti--může být výše zmíněná definice brána jak v doslovném, tak metaforickém smyslu. To je: někteří súfijci porušují zákon, přesto nechají zákony platit & vládnout; & dělají to z duchovních důvodů, jako cvičení vůle (himmah).

Nietzsche někde říká, že svobodný duch se nebude stavět za zrušení pravidel ani jejich pouhou reformu, protože svoji vůli k moci realizuje jedině porušováním pravidel. Člověk musí projevit (když ne nikomu jinému, tak aspoň sobě) schopnost překonat pravidla stáda, vytvořit si své vlastní zákony & přesto se nestát kořistí zahořklosti & zášti podřadných duši, které stanoví zákony & zvyky KAŽDÉ společnosti. To v důsledku znamená, že člověk potřebuje individuální obdobu války, aby mohl dosáhnout cesty ke svobodě duše--člověk potřebuje netečnou blbost, kterou by poměřil vlastní živost & inteligenci.

Anarchisté někdy předpokládají, že ideální společnost bude bez zákonů. Pár anarchistických experimentů, které měly krátkodobý úspěch (Machnisté, Katalánsko) nedokázalo přežít válečné podmínky, které však zároveň podmínily jejich vznik--takže empiricky nevíme, jestli by tyto experimenty vydržely nápor míru.

Nietzschovy výtky proti "anarchistům" jsou vždycky zaměřeny na rovnostářské komunisty mučednického, národnického typu, v jejichž idealismu viděl jen další přežívání postkřesťanského moralizování--ačkoli je někdy chválil, že přinejmenším mají odvahu bouřit se většinovým autoritám. Nikdy se nezmínil o Stirnerovi, ale věřím, že by zařadil individualistického rebela mezi své vyšší typy "zločinců," kteří pro něho představují (jako pro Dostojevského) lidi vysoce nadřazené stádu, i když jsou zkaženi svými posedlostmi a pravděpodobně i skrytou touhou po pomstě.

Nietzscheovský nadčlověk, pokud by existoval, by musel sdílet určitý stupeň této "zločinnosti" i kdyby překonal všechny obsese a nutkání, už jenom proto, že jeho zákon se nikdy neshodne se zákonem davů, státu & společnosti. Jeho potřeba "války" (doslova i metaforicky) ho ale může přinutit zůčastnit se vzpoury, jedno jestli v podobě povstání nebo jen okázalého bohémství.

Pro něj může mít "společnost bez zákonů" hodnotu je tak dlouho, dokud může měřit svou svobodu proti porobení ostatních, proti jejich žárlivosti & nenávisti. Bezzákoné & krátkodobé "pirátské utopie" na Madakaskaru & v Karibiku, D'Annunziovy Republiky Fiume, Ukrajiny či Barcelony--ty by jej přitahovaly, protože nabízejí zmatek vznikání & i "selhávání" místo bukolické ospaloti "perfektní" (& tím pádem mrtvé) anarchistické společnosti.

Při absenci zmíněných příležitostí by takový svobodný duch opovrhl plýtvat časem na agitaci za reformu, na protesty, na vizionářské snění, na všechny druhy "revolucionářského mučednictví"--ve zkratce, na nejčastější současné anarchistické aktivity. Být rendi, pít potají víno & nenechat se chytit, akceptovat pravidla se záměrem je porušit & tím dosáhnout duchovního pozvednutí či přílivu síly při nebezpečí & dobrodružství, soukromého zjevení skutečnosti překonáním zvnitřnělé policie, zároveň s klamáním vnější autority--to může být cíl hodný takového ducha, & to muže být jeho definice zločinu.

(Mimochodem, myslím že takový výklad pomáhá vysvětlit N' neúprosné vyžadování MASKY, tajnůstkářské uzavřenosti proto-nadčlověka, které popletlo sice inteligentní, ale poněkud liberální komentátory jako byl Kaufman. Umělci, přestože je N' miluje, jsou jím kritizováni za prozrazování tajemství. Možná si jen nevšiml, že--v parafrázi A. Ginsberga--toto je naše cesta stávání se "velkými"; a zároveň že--v parafrází Yeatse--i ta nejhlouběji skrývaná pravda se stává jen další maskou.)

Co se týká dnešního anarchistického hnutí: chceme jenom jednou stát na území kde byly zákony odstraněny & poslední kněz visí na střevech posledního byrokrata? No jistě. Ale proto ještě nemusíme zadržovat dech. Jsou jisté případy (citujme ještě jednou z Níčeho) kdy člověk upadá do úplné odevzdanosti právě z důvodu naprosté nanicovatosti svých nepřátel. Oscar Wilde by mohl dodat, že člověk nemůže být genlemanem aniž by byl tak trochu anarchistou--nevyhnutelný paradox, stejně jako N'ho "radikální aristokratismus."

Toto není jen otázka duchovního dandysmu, ale zároveň existenciální závazek vůči základní spontánnosti, vůči filosofickému "tao." Přes všechno své plýtvání silami, anarchismus se ve své neuspořádanosti jako jediný ze všech ISMů přibližuje druhu povahy která jediná nás dnes zajímá, tomu zvláštnímu vábení, podobě chaosu--které (už opravdu poslední citát) musí mít člověk v sobě, pokud má zrodit tančící hvězdu.

--Jarní rovnodennost, 1989

PŘEDSEVZETÍ PRO DEVADESÁTÁ LÉTA: BOJKOT KULTURY POLDŮ!!!

Jestli můžeme o nějaké fiktivní postavě říci, že dominovala popkultuře osmdesátých let, tak jedině o Poldovi. Zkurvená policie kam se podíváš, ještě horší než ve skutečnosti. Jaká neuvěřitelná otrava.

Mocný Polda--chránící prosté a ponížené--za cenu asi tak poloviny článků z Listiny práv--"Drsný Harry." Sympatičtí lidští poldové, vypořádávající se s lidskou zvráceností, na pohledl správní ale zatrpklí, znáš to, skoupí na slovo & znalí věci, ale s citlivým srdcem--Hill Street Blues--nejodpornější TV show všech dob. Vychcaní černošští fízlové co hážou vtipné rasistické poznámky na křupanské bílé poldy, kteří je taky zrovna nemají v lásce--Eddie Murphy, zrádce na úrovni. Pro masochistické vzrůšo jsme dostali poldy s nekalými sklony, kteří zvnitřku ohrožují na nejzazší mez naši útulnou konsensuální realitu jako nějaké gigerovské tasemnice, aby byli samozřejmě na poslední chvíli odprásknuti Posledním Hodným Poldou, Robocopem, ideálním propojením protetiky a sentimentality.

Byli jsme poldy posedlí od počátku--ale fízlové starých dobrých časů, to byli koktaví nekňubové, Keystone Kops, Car 54 Where Are You, nafukovací fackovací panákové připravení pro Fattyho Arbuckla nebo Buster Keatona, kteří je zmáčkli & vypustili. Ale v ideálním představení osmdesátých let už "človíček", který dříve rozprášil stovky chlupatých anarchistickou bombou, od které si ještě nevinně připálil cigaretu--Tulák, oběť náhle obdařená nečekanou silou čistého srdce--není ústřední postavou vyprávění. To "my" jsme dřív byli tenhle vandrák, ten quasi-surrealistický hrdina chaosu, který zvítězí skrze wu-wei nad směšnými přisluhovači opovrhovaného & irelevantního Pořádku. Nyní jsme redukováni na pouhou bezmocnou oběť, nebo na zločince. "My" už nehrajeme ústřední roli; už nejsme hrdiny našich vlastních příběhů, byli jsme odstrčeni & nahrazeni jinými, Poldy.

Takže show Polda zná jen tři postavy--oběť, zločince a policistu--ale ti první dva nemají nárok na plné lidství--jen fízl je skutečný. Není to k podivu, společnost osmdesátých let (z pohledu médií) se někdy zdá být složena z úplně stejných tří klišé/archetypů. Nejprve oběti, uřvané menšiny kňučící o svých "právech"--a kdo se, prosím vás, v osmdesátých necítil patřit k nějaké "menšině"? Kurva, vždyť i poldové reptali, že jejich práva jsou zneužívána. Pak zločinci: převážně barevní (navzdory povinnému & halucinačnímu "začleňování" v médiích), převážně chudí (nebo obscénně bohatí, tím spíš ještě víc cizí), převážně perverzní (i.e. zapovězené zrcadlo "našich" tužeb). Slyšel jsem, že ročně je vykradena každá čtvrtá americká domácnost, & pouze za kouření trávy je nás každoročně uvězněno půl miliónu. Tváří v tvář této statistice (jakkoli se můžeme domýšlet, že to jsou jen "zasrané lži") si jeden řekne: kdo vůbec v tomhle policejním státě vědomí NENÍ obětí nebo zločincem? Chlupatí se pak tváří jen jako zprostředkovatelé mezi námi všemi, jakkoli je chlupatá styčná plocha--jsou jen kněží-válečníci, ačkoli mají ke svatosti daleko. America's Most Wanted--nejúspěšnější televizní herní show osmdesátých let--otevřela každému z nás možnost stát se amatérským poldou, do té doby jen mediální fantazii zášti- & pomstychtivé střední třídy. Přirozeně, že ve skutečném životě polda nikoho nesnáší víc než domobrance--stačí se podívat, co se stane s chudinskými &/nebo barevnými sdruženími sousedských hlídek, jako s muslimy kteří chtěli v Brooklynu odstranit prodávání cracku: poldové zmlátili muslimy, dealeři se dostali na svobodu. Skutečná domobrana ohrožuje monopol na násilí, lÉse majest, mnohem ohavněji než incest nebo vražda. Takže pouze v médiích funguje domobrana v rámci policejního státu perfektně; je ale fakt, že tady bysme měli spíš mluvit o neplacených (nedostanou za odměnu ani kolekci značkových brašen!) informátorech: telemetrických práskačích, elektro-udavačích, krysích slídilech na den.

Co to tohle "Amerikou nejvíce chtěné" znamená? Odkazuje tahle fráze na zločince--nebo na zločiny, objekty touhy ve skutečné přítomnosti, nezastoupené, nezprostředkované, literárně vzato ukradené & přivlastněné? Amerika nejvíce chce... vyjebat s prací, zahnout partnerovi, brát drogy (jen na drogách se cítíš tak dobře, jak to vypadá že se cítí lidi v televizi), souložit s vyvinutou čtrnáctkou, páchat sodomii, vloupání, kurva kdyby jen to. Jaké nezprostředkované potěšení totiž ještě NENÍ nelegální? I venkovní grilování už dnes narušuje nějaké předpisy na kouř. Nejprostší požitky nás staví mimo zákon; až se nakonec požitek stane příliš stresujícím, a zůstane jen televize--a potěšení z pomsty, zákeřného podrazu, zvrácená potěcha z pomlouvání. Amerika nesmí mít co chce, místo toho má America's Most Wanted. Národ školních posránků pochlebujících elitě školních šikanů.

Pořad má samozřejmě i své celkem zajímavé mouchy: dramatizované sekvence jsou nahrávány ve filmovém stylu s herci; někteří diváci jsou však tak blbí, že věří že viděli pravý záznam skutečného zločinu. Z toho důvodu jsou herci neustále obtěžování & občas zadrženi, spolu se skutečnými zločinci (někdy i místo nich), jejichž ksichty jsou ukázány jen v kratičkém dokumentu. Sranda, že? Nikdo ve skutečnosti neprožije nic--každý je redukován na status ducha--mediální obrazy raší a šíří se bez jakohokoli kontaktu se skutečným každodenním životem--Sex po telefonu--Cybersex. Konečná transcendence těla: cybergnose.

Poldové v médiích, podobně jako kazatelští předskokani v televizi, nás připravují na zjevení, poslední sestoupení čili extázi policejního státu: válka sexu a drogám: totální kontrola totálně prosáklá všude; mapa bez koordinátů v jakémkoli známém rozměru; daleko za prostým Spektáklem; čirá extáze ("být mimo své tělo"); obscénní simulacrum; nesmyslná vášnivá křeč vyvýšená na zásadní pravidlo ovládání. Obraz země sežrané obrazy sebenenávisti, válka mezi schizoidními polovinami rozpolcené osobnosti, Super-Ego vs Id Kid, souboj v těžké váze před zpustlou krajinou, spálenou, znečištěnou, prázdnou, vypleněnou, neskutečnou. Jako je v mystériu vraždy vždy přítomno sadistické vzrušení, tak je v policejní fikci vždy obsaženo snění o kontrole. Obraz inspektora nebo detektiva měří obraz nedostatku "vlastní" sebevládné podstaty, naši odhalenost před zrakem autority. Naši zvrácenost, naši bezmocnost. Ať už si je představujeme jako "hodné" nebo "zlé", obsesivní vzývání policajtských vzorů odhaluje rozměr, v jakém jsme přijali manichejský světový náhled, který symbolizují. Všude se rojí milióny malinkých poldíků, jako klifoth (strom smrti v kabale, pozn. př.), larvální hladové přízraky--plní obrazovku, jako v Keatonově slavné dvojroli, vrství se na horizontu, Antarktida kde se nic nehýbe, jen hordy zlověstných modrých tučňáků.

Navrhujeme esoterickou hermeneutickou exegezi (výklad, zejm. bible, pozn. př.) surrealistického sloganu "Mort aux vaches!" (Smrt kravám!) Nebudeme ho brát ve smyslu volání po smrti jednotlivých poldů ("krav" v dobovém argotu)--to je pustá levičácká pomstychtivá fantasie--úzkoprsý převrácený sadismus--ale spíše jako usmrcení obrazu flice, vnitřní kontroly & jejích myriád odrazů v Nemístě Sídla médií--v "šedém pokoji", řečeno Burroughsem. Autocenzura, strach z vlastních tužeb, "svědomí" jako zvnitřněný hlas konsensuální autority. K vyvraždění těchto "bezpečnostních složek" bychom museli dát průchod záplavě libidinózní energie, ale nikoliv slepému násilnému amoku, který teorie Práva a Pořádku očekává.

Nietzcheovské "sebepřekonání" poskytuje základ organizaci svobodných duší (a minimálně teoreticky i anarchistické společnosti). V osobnosti policejního státu je libidinózní energie prokletá & svedená k sebepotlačení; každé ohrožení kontroly má za následek křeče násilí. V osobnosti svobodného ducha jsou energetické toky nepřehrazené & tedy turbulentní ale zároveň jemné--to chaos našel své podivuhodné lákadlo, dovolující vzniknout novému spontánnímu řádu.

V tomto smyslu voláme po bojkotu obrazu Poldy, & moratoriu na jeho reprodukci v umění. V tomto smyslu...

MORT AUX VACHES!

Kategorie: Filosofie     Téma: Ontologická anarchie       Datum: 4/2/2007    Přečteno: 1952x