Dočasná Autonomní Zóna IV.

Dočasná Autonomní Zóna IV.

Hakim Bey   

DOČASNÁ AUTONOMNÍ ZÓNA

"...tentokrát však přijdu já jakožto vítězný Dionýsos, který promění svět ve slavnost...Ne že bych měl příliš času..."

--Nietzsche (ve svém posledním "šíleném" dopise Cosimě Wagnerové)

Obsah:

Pirátské utopie

PIRÁTI A MOŘŠTÍ VLCI osmnáctého století vytvořili "infomační síť" obepínající zeměkouli: primitivní a zasvěcená především podloudnému obchodování, síť přesto fungovala úžasně spolehlivě. Po celé síti byly roztroušeny ostrůvky, vzdálené úkryty, kde byly lodě zásobovány vodou a proviantem a pirátská kořist směňována za věci nezbytné i luxusní. Některé z ostrůvků daly vzniknout "účelovým komunitám", miniaturním společenstvím žijícím záměrně mimo zákon a odhodlaných mimo zákon zůstat, třeba jen pro krátký, ale veselý čas.

Před pár lety jsem prošel mnoho druhořadých materiálů zabývajících se piráty v naději, že narazím na studii o těchto enklávách--ale ukázalo se, že zatím žádnému historikovi nestály za zpracování. (William S. Burroughs se o věci zmínil, stejně tak dávný britský anarchista Larry Law--ale žádný systematický výzkum zatím nebyl podniknut.) Vrátil jsem se ke všeobecně známým zdrojům a vytvořil vlastní teorii, jejíž některé aspekty budou probírány v této eseji. Nazval jsem osady "pirátskými utopiemi."

Bruce Sterling, vedoucí představitel cyberpunkové science-fiction, publikoval román z blízké budoucnosti, založený na předpokladu, že rozklad politických systémů povede k decentralizovanému bujení nových experiementů ve způsobu života: obří korporace vlastněné svými pracovníky, nezávislé enklávy zasvěcené počítačovému pirátství, enklávy zelených sociálních demokratů, enklávy Zeroworkerů, anarchistické osvobozené zóny, atd. Informační ekonomika, která tuto rozdílnost podporuje, je nazývána Síť; enklávy (a zároveň titul knihy) jsou Ostrovy v síti.

Středověcí Asasíni založili "stát" složený ze sítě tisíce mil vzdálených horských údolí a hradů, strategicky odolných a ve své době nedobytných, propojených informačními kanály tajných agentů, ve válce se všemi vládami, a zasvěcených pouze vědění. Moderní technologie, umožňující špionážní satelity, dělají z tohoto druhu autonomie (nezávislosti, samosprávy) romantický sen. Už žádné pirátské ostrovy! Snad nám v budoucnosti ty samé technologie, osvobozené od politické kontroly, přinesou celý svět autonomních zón. Zatím to je pouze vědecká fikce--čirá spekulace.

Jsme my, lidé dnešní doby, odsouzeni nikdy nezakusit nezávislost, nikdy ani na chvíli nestát na kousku země, kde vládne skutečná svoboda? Máme se omezit pouze na stesk po minulosti či po budoucnosti? Musí člověk proto, aby se mohl chopit své vlastní svobody čekat, až bude celý svět osvobozen od politické kontroly? Logika i emoce se spojují aby odsoudily tento předpoklad. Rozum říká, že člověk by nešel do boje za něco, co je mu neznámé; a srdce se bouří představě vesmíru tak krutého, že by zrovna naši generaci stíhal takovým bezprávím.

Říct "Nebudu svobodný dokud nebudou svobodní všichni lidé (nebo všichni vnímající živočichové)" jednoduše znamená zahrabat se po způsobu netečných nirvanistů, abdikovat na své lidství, označit sám sebe za poraženého.

Věřím, že rozebíráním minulých i budoucích příběhů o "ostrovech v síti" pozbíráme důkazy svědčící o tom, že konkrétní druh "svobodné enklávy" je nejen možný už dnes, ale že již existuje. Všechen můj výzkum a spekulace krystalizují do konceptu DOČASNĚ AUTONOMNÍ ZÓNY (Temporary Autonomous Zone, TAZ). Navzdory jeho sjednocující síle pro mé uvažování se nesnažím o to, aby byl TAZ brán jako něco víc než esej ("pokus"), námět, téměř jen poetická fantasie. Navzdory občasnému prorockému nadšení tu nechci stavět politické dogma. Ve skutečnosti se schválně snažím TAZ nedefinovat--kroužím okolo tématu, vysílám výzkumné paprsky. Nakonec se TAZ téměř vysvětlí sám. Když se fráze stane běžnou, bývá chápána bez námahy. Chápána "za chodu".

Čekání na Revoluci

JAK JE TO MOŽNÉ, ŽE "převrácení světa vzhůru nohama" vždycky zamíří zpátky doprava? Proč za každou revolucí vždycky přijde reakce, peklo jako roční období?

Povstání, vzpoura, neboli latinsky Insurgo, jsou slova která historici používají k označení revolucí, které selhaly--ta hnutí, která neopsala předpokládanou křivku, konsensuálně schválenou dráhu: revoluce, reakce, zrada, založení ještě silnějšího a ještě víc utlačitelského státu--otočení kola, historie se vrací znovu a znovu do svého nejvyššího bodu: okovaná bota na tváři lidskosti navěky.

Selháním v následování této křivky připomíná po-vstání možnost hnutí mimo a za hegelovskou spirálu tohoto "pokroku" který není ničím jiným než zakletým kruhem. Surgo--vzbouřit se, zvednout. Isurgo--vzbouřit se, pozvednout sám sebe. Činnost, která se sama spouští. Sbohem té ubohé parodii karmického kruhu, historické zbytečnosti revoluce. Heslo "Revoluce!" zmutovalo ze zvonění na poplach v toxin, škodlivou pseudo-gnostickou past osudu, noční můru ve které ač bojujeme jak můžeme stejně nikdy neunikneme z éry zla, z moci upíra státu, kdy jeden stát střídá druhý a každému "nebi" vládne další, ještě krutější anděl.

Pokud JE historie "čas", jak se prohlašuje, pak povstání je okamžik který vyraší z a mimo čas, přestoupí "zákon" historie. Pokud JE stát historie, jak se prohlašuje, pak vzpoura je zakázaná chvíle, neodpustitelné popření dialektiky--posunutí pólu, průlet komínem, šamanský manévr hýbající vesmírem v "nemožném směru". Historie říká, že revoluce směřuje k "trvalému zřízení", nebo přinejmenším k ustálení, zatímco vzpoura je jen "dočasná". V tomto smyslu je vzpoura "vyrcholným zážitkem" v protikladu k normálnímu, "řádnému" vědomí a prožívání. Jako festivaly, ani vzpoury se nekonají každý den--to už by nebyly "mimořádné." Avšak právě takové vypjaté chvíle dávají tvar a smysl celému životu. Šaman se vrací--nemůžeš stát na střeše napořád--ale věci se změnily, došlo k posunům a propojením--zůstal rozdíl.

Budete tvrdit, že tohle je obhajova beznaděje. Co anarchistický sen, stát bez státu, komuna, stálá autonomní zóna, svobodná společnost, svobodná kultura? Máme se této naděje vzdát pro nějaké existencialistický acte gratuit? Otázka není změnit vědomí, ale změnit svět.

Tuto kritiku poctivě přijímám. Přesto si vyhrazuji mít k ní dvě poznámky: za prvé, revoluce ještě nikdy tohoto snu nedosáhla. Představa se zrodí v okamžiku vzpoury--ale hned jak "revoluce" triumfuju a stát se vrací, sen i myšlenka již jsou zrazené. Nevzdávám se naděje ani očekávání změny--ale odmítám věřit slovu revoluce. Za druhé, i když nahradíme revoluční pojetí konceptem povstání, které spontánně rozkvétá v anarchistickou kulturu, naše současná historická situace není tak velkému podniku příznivá. V současné době nemůže z přímého střetu s konečným Státem, informačním panstvím megakorporací, Impériem spektáklu a simulace vzejít absolutně nic, kromě zbytečného mučednictví. Všechny jejich zbraně míří na nás, zatímco náš chudý arzenál nenachází žádný cíl kromě hystereze, obrněného vzduchoprázdna, strašidla schopného udusit každou jiskru v ektoplazmě informací, společnosti kapitulace ovládané obrazem Poldy a všepohlcujícím okem televizní obrazovky.

Zkrátka, nenabízíme TAZ jako výlučný cíl sám o sobě, který nahradí všechny ostatní podoby organizací, taktik a cílů. Doporučujeme ji, protože může poskytnou stav zlepšení spojený se vzpourou, aniž by nutně vedla k násilí a mučednictví. TAZ je vlastně povstání, které se neangažuje v přímém boji se státem, gerilová operace, která osvobodí určitou oblast (země, času, představivosti) a pak rozpustí sebe sama a objeví se kdekoli/kdykoli jinde, předtím než ji stát stačí rozdrtit. Protože stát se dnes soustředí spíš na simulaci než na podstatnou skutečnost, může TAZ tyto oblasti "okupovat" potají a provádět své slavnostní záměry v poměrném klidu. Možná, že jisté malé TAZ přetrvaly celý život, protože zůstaly nepovšimnuty, jako zálesácké osady--protože se nikdy nezkřížily se Spektáklem, nikdy se neprojevily mimo skutečný život, který je pro agenty simulace neviditelný.

Bybylón vnucuje své přeludy namísto skutečnosti; přesně v rámci této okrajové chyby se rodí TAZ. Otevření TAZ může vyžadovat taktiku násilí a odporu, ale největší síla leží v neviditelnosti--stát TAZ nerozpozná, protože historie pro ni nemá vysvětlení. Jakmile je TAZ pojmenována (znázorněna, zmedializována) tak musí zmizet, zmizí, a zanechá po sobě jen prázdnou slupku, aby vyrašila znovu na jiném místě, opět neviditelná, protože nepopsatelná termíny Spektáklu. TAZ je tudíž dokonalá taktika pro období, kdy je stát sice všudypřítomný a všemocný, ale zároveň plný hluchých zón a prasklin. A protože je TAZ mikrokosmem zmíněného "anarchistického snu" o svobodné kultuře, neumím si představit lepší taktiku jak na tomto cíli pracovat a zároveň okusit něco z jeho výhod už tady a teď.

Když to shrneme, realismus nežádá jen to, abychom se vzdali čekání na "revoluci" ale též abychom ji vůbec nechtěli. "Vzpoura" ano--tak často jak to jen jde, i s rizikem násilí. Křeče simulovaného státu budou okázale "spektakulární," ale ve většině případů bude tou nejlepší a nejradikálnější taktikou úplně odmítnou zapojení do spektakulárního násilí, stáhnout se z oblasti simulace, zmizet.

TAZ je tábor gerilových ontologistů: udeř a zmiz. Udržuj v pohybu celý kmen, třeba jen v podobě dat na síti. TAZ musí být schopna obrany; ale jak "úder" tak "obrana" by měly, pokud je to možné, obcházet státní násilí, kteréžto už nemá význam. Úder je veden na struktury ovládání, v podstatě na myšlenky; obranou je "neviditelnost" jako válečné umění, a "nenapadnutelnost"--"okultní" umění v rámci umění válečného. "Nomádská válečná mašinérie" dobývá aniž byla zaznamenána a přesouvá se ještě než je zaznamenána na mapě. Co se budoucnosti týká--Jenom autonomní mohou plánovat autonomii, sdružovat se pro ni, tvořit ji. Je to činnost, která se sama spouští a vykonává. První krok je něco podobného satori--poznání, že TAZ začíná prostým aktem poznání.

(Pozn: viz. Apendix C., citace Renza Novatora)

Psychotopologie každodenního života

PŘEDSTAVA TAZ vzniká nejprve z kritiky revoluce a z porozumění vzpouře. To druhé bylo dříve pokládáno za selhání; pro nás ale představuje vzpoura, v měřítku psychologie osvobození, mnohem zajímavější možnost, než všechny "úspěšné" revoluce buržoazie, komunistů, fašistů, atd.

Druhá síla tvořící TAZ vychází z historického vývoje, který nazývám "uzavření map." Poslední kousek Země nepřivlastněný žádným národem či státem byl pohlcen v roce 1899. Dvacáté století jako první nezná terru incognitu, postrádá pohraničí. Národnost je nejvyšším principem ovládání světa--ani kus skály v jižních mořích nesmí zůstal volný, ani jediné zapadlé údolí, dokonce ani měsíc a planety. "Teritoriální gangsterství" bylo zbožštěno. Ani jeden čtvereční palec zemského povrchu nezůstal oproštěn zdanění a policejní ochrany... teoreticky.

"Mapa" je politicky abstraktní síť souřadnic, ohromný podvod vynucovaný státními "odborníky" metodou cukru a biče tak dlouho, až se pro většinu z nás stala mapa územím--už žádný "Želví ostrov," ale "USA." A přece, protože je mapa jen abstrakce, nemůže pokrýt celou Zem s přesností 1:1. V mezích fraktální spletitosti současné geografie ukazuje mapa pouze prostorovou mřížku. Skryté, zahalené nesmírno uniká měřící tyči. Mapa není přesná; mapa nemůže být přesná.

Čili: prostor pro revoluci je uzavřen, pro povstání otevřen. V současné době soustředíme sílu na dočasná "vzedmutí moci", a vyhýbáme se oplétačkám s "konečnými řešeními" všeho druhu.

A--Mapa je uzavřená, ale autonomní zóna otevřená. Leží totiž, metaforicky vzato, ve fraktálních rozměrech které jsou pro kartografii Ovládání neviditelné. A zde bychom měli uvést pojetí psychotopologie (a psychotopografie) jakožto alternativní "vědy", postavené proti státními vyměřování a mapování, proti "psychickému imperialismu." Jedině psychotopografie může nakreslit mapu skutečnosti v měřítku 1:1, protože jedině lidská mysl má díky své složitosti schopnost vytvářet model skutečnosti. Ale mapa 1:1 nemůže "ovládat" své území, protože je s tímto územím prakticky totožná. Taková mapa může jen naznačovat, poukazovat na vlastnosti území. Hledáme "prostory" (zeměpisné, společenské, kulturní, pomyslné) které mají potenciál rozkvést v autonomní zóny--a hledáme okamžiky, ve kterých jsou tyto prostory relativně přístupné, ať už díky nedbalosti státních složek, nebo proto, že nějak unikly zraku kartografů, či z jakéhokoli jiného důvodu. Psychotopologie je proutkařské umění hledat potenciální TAZ.

Uzavírka Revoluce a mapy je, samozřejmě, pouze negativním podhoubím TAZ; O pozitivních inspiracích musíme povědět ještě mnoho. Reakce na něco neposkytne energii potřebnou k "projevení" TAZ. I povstání musí propuknout pro něco.

1. Nejprve si připomeňme přírodní antropologii TAZ. Nukleární rodina je základní jednotkou konsensuální společnosti, nikoli TAZ. ("Rodiny!--jak já je nenávidím! ty skrblíky lásky!"--Gide) Nukleární rodina, s přidruženou "oidipovskou mizérií," se zdá být neolitickým vynálezem, odezvou na "agrikulturní revoluci" a jí vynucený nedostatek a stejně tak vynucenou hierarchii. Paleolitický model je přirozenější i důkladnější zároveň: tlupa. Typická kočovná či polo-kočovná tlupa lovců/sběračů se skládá přibližně z 50 lidí. Uvnitř větších kmenových společenstev je struktura tlupy vyplněna klany uvnitř kmene, nebo bratrstvy jako jsou zasvěcenci či různá tajná společenství, společenství lovců nebo válečníků, společenství stejného pohlavní, "dětské republiky," atd. Pokud je nukleární rodina výtvorem nedostatku (a tvůrcem lakoty), tlupa je plodem nadbytku--a plodí hýřivost. Rodina je uzavřená, geneticky, mužovým vlastnictvím ženy a dětí, hierarchickou totalitou zemědělské/průmyslové společnosti. Tlupa je otevřená--ne pro každého, samozřejmě, ale pro spřízněné skupiny, pro zasvěcené kteří přísahali poutem lásky. Tlupa není částí nadřazené hierarchie, je to jen kus horizontální struktury zvyků, rozvinutého příbuzenství, smluv a svazků, duchovní spřízněnosti, atd. (Společenství amerických Indiánů si určité aspekty této struktury zachovává ještě dnes.)

V naší post-spektakulární společnosti simulace je mnoho převážně neviditelných sil, které pracují na rozkladu nukleární rodiny a návratu tlupy. Rozkládající se struktura práce rezeznívá otřesy "stability" domácí a rodinné buňky. "Tlupa" dnešního člověka čítá přátele, expartnery a milence, lidi potkávané v práci a na služebních poradách, zájmové skupiny, sítě lidí se zvláštními zálibami, korespondenční síť, atd. Nukleární rodina se stává více a více zjevnou pastí, kulturní odpadní jímkou, skrytou neurotickou implozí rozštěpených atomů--a z toho zjevně vyplývá spontánní a převážně nevědomá záchranná strategie znovuobjevování možností tlupy, které jsou archaické i post-industriální zároveň.

2. TAZ jako slavnost. Stephen Pearl Andrews jednou připodobnil možnou anarchistickou společnost k hostině, při které se celá struktura autority rozpouští v družném veselí a oslavování (viz. Apendix C., večerní oslava). Můžeme se také odvolat na Fouriera a jeho pojetí smyslů jako základů zespolečenštění--"samozřejmost doteku" a "gastrosofie," jeho chvalozpěvy na opomíjené významy čichu a chuti. Starodávné pojetí výročí a saturálií vychází z intuitivního poznání, že určité okamžiky leží mimo světský čas, mimo měřící tyč státu a historie. Tyto svátky doslova obsazovaly mezery v kalendáři--vsunuté přestávky. Okolo středověku byla téměř třetina roku ponechána svátkům. Možná, že bouření se proti reformám kalendáře nemělo tolik co do činění s "jedenácti ztracenými dny" jako s pocitem, že imperiální věda spřádá spiknutí, jehož cílem je uzavřít mezery v kalendáři, v nichž se hromadí svoboda lidu--coup d'etat, zmapování roku, uchvácení samotného času, obrácení organického kosmu v hodinový stroj. Smrt slavnosti.

Účastníci každého povstání si všímají jeho slavnostních stránek, třeba i uprostřed ozbrojeného konfliktu, nebezpečí a rizika. Povstání je jako saturálie, které se uvolnily a vytrhly (jinak by musely zmizet) ze vsuvek v kalendáři a teď mají volnost projevit se kdekoli a kdykoli. Osvobozeným od času a místa, stále je jim vlastní čich na dozrálé okamžiky, a záliba v geniu loci; psychotopologická věda pak indikuje "silové proudy" a "silové body" (když si vypůjčíme metafory z okultismu) které časoprostorově zaměřují TAZ, nebo přinejmenším pomáhají určit její vztah k nějaké chvíli a místu.

Média nás svádějí, abychom "oslavovali okamžiky svého života" falešným, uniformním zbožím a spektáklem, tím pověstným fiaskem pouhých zástupných symbolů. V odpověď na takovouhle obscénnost máme na jedné straně široké spektrum odmítnutí (jak zaznamenanali situacionisté, John Zerzan, Bob Black, aj.)--a na straně druhé rozvoj kultury slavnosti zamaskované a utajené před rádoby manažery našeho volného času. "Boj za právo bavit se" není ve skutečnosti vůbec parodií radikálního zápasu, ale jeho novým projevem, odpovídajícím věku, který nám nabízí televizi a telefony jako způsob jak "oslovit a dotknout se" další lidské bytosti, způsob jak "Být u toho!"

Pearl Andrews měl pravdu: slavnostní hostina je již teď "semínkem nové společnosti, které se utváří ve skořápce té staré" (IWW Preambule). "Kmenová setkání" ve stylu šedesátých let, lesní konkláve eko-sabotérů, idylický Beltain novopohanů, anarchistické konference, rozpustilé kroužky lesních víl... Harlemské nájemnické párty v dvacátých létech, noční kluby, bankety, libertariáské pikniky za starých časů--zjišťujeme, že tohle všechno byly "osvobozené zóny" všeho druhu, přinejmenším potenciální TAZy. Ať už je otevřená jen pro pár přátel, jako slavnostní večírky, nebo pro tisíce slavících, jako byl Be-In, slavnost je "otevřená" vždycky, protože není "nařízená"; může být plánována, ale pokud se "nepřihodí", je to selhání. Prvek nenucenosti je klíčový.

Podstata slavnosti: tváří v tvář, skupina lidí spojí své úsilí k uskutečnění vzájemných přání, kterými může být dobré jídlo a nálada, tanec, hovor, umění života; možná právě tak i erotická rozkoš, vytvoření společného uměleckého díla, cesta k navození stavu blaženosti--ve zkratce, "unie egoistů" (jak to nazval Stirner) ve své nejjednodušší podobě--nebo jinak, v Kropotkinově termínu, základní biologické úsilí k "vzájemné pomoci." (Také zde můžeme zmínit Bataillovu "ekonomiku nadbytku" a jeho teorii kultury potlatchu.)

3. Při utváření skutečnosti TAZ je zásadním prvkem psychické nomádství (nebo jak žertem říkáme, "nezakořeněné světoobčanství"). Aspekty tohoto jevu byly probírány Deleuzem a Guattarim v Nomadology and the War Machine, Lyotardem v Driftworks a různými dalšími autory v "Oázách" zveřejněných nakladatelstvím Semiotext(e). My se budeme držet raději pojmu "psychické nomádství" než "městské nomádství," "nomadologie," "proudění," atd., čímž prostě shrmene všechna tato pojetí do jednoho souboru bez pevných hranic, který budeme studovat ve světle problematiky uskutečňování TAZ. "Smrt boha," která určitým způsobem decentralizuje celý "Evropský" projekt, nám otevřela mnohovýhledový, postideologický pohled na svět, který se "nezakořeněně" přesouvá od filosofie ke kmenovým mýtům, od přírodních věd k Taoismu--a poprvé nám tak zprostředkovává zření očima zlatého hmyzu, kdy každá ploška poskytuje obraz docela jiného světa.

Jenže tato vize je vykoupena nutností žít v epoše, kde rychlost a "zbožní fetišismus" stvořily tyranský falešný soulad, který směřuje k rozmazání veškeré kulturní rozmanitosti a individuality, takže "jedno místo je stejně dobré jako každé jiné." Tento paradox tvoří "cikány," psychické cestovatele vedené touhou či zvědavostí, poutníky s mělkými závazky (a zcela bez vazby na "Evropský projekt" který ztratil všechen šarm a životnost), nepřipoutané ve svém hledání pestrosti a dobrodružství k žádnému přesnému času ani místu... Tento popis nesedí jenom na beztřídní umělce a intelektuály, ale také na kočovníky za prací, uprchlíky, "bezdomovce," turisty, kulturu RV a pojízdných obydlí vůbec--též lidi kteří "cestují" na síti, ačkoli přitom neopustí svůj pokoj (nebo, jako Thoreau "nacestují mnoho--v Concordu"); konečně vlastně zahrnuje "každého," nás všechny, kteří žijeme život automobily, dovolenými, televizí, knihami, filmy, telefony, střídáním práce, "životního stylu," náboženství, diet, atd., atd.

Psychické nomádství jako taktika, čili to co Deleuze & Guattari metaforicky nazvali "válečný stroj," posouvá tento paradox z pasivní polohy do polohy aktivní, snad i "násilné." Poslední muka "Boha" a jeho křeče na smrtelné posteli už trvají příliš dlouho--například v podobě kapitalismu, fašismus a komunismu--takže pro post-Bakuninská, post-Nietzchiánská komanda či apache (doslovně "nepřátele") starého konsensu tu ještě zbývá spousta prostoru ke "kreativní destrukci". Tito kočovníci praktikují razzii, jsou to piráti, jsou to viry; mají zároveň potřebu i touhu po TAZ, po táborech černých stanů pod pouštními hvězdami, po interzónách, skrytých opevněných oázách na tajných karavaních trasách, "osvobozených" kouscích džungle a pustiny, zapovězených oblastech, černých trzích a undegroundových bazarech.

Tito kočovníci řídí směry svých cest podle podivných hvězd, mohou to být zářící shluky dat v kyberprostoru, mohou to být halucinace. Polož před sebe mapu území; přes ni umísti mapu politických zájmů; na ni dej mapu Sítě, s důrazem na kontrasíť, zainteresovanou v toku ilegálních dat a podloudném obchodu--a nakonec, přes to všechno, mapu 1:1 zobrazující tvořivou představivost, estetiku, hodnotu. Teď přichází k životu výsledný rastr, rozhýbán nečekanými víry a nápory energie, koagulacemi světla, tajnými tunely, plný všemožných překvápek.

Síť a pavučina

DALŠÍ PRVEK, KTERÝ SE K TAZ VÁŽE, je tak obsáhlý a nejasný, že si zaslouží svou vlastní kapitolu.

Hovořili jsme o síti - netu, která může být popsána jako celek všech toků informací a komunikace. Některé tyto toky jsou privilegované a omezené pro všelijakou elitu, což dává síti hierarchickou tvář. Jiné toky jsou dostupné všem--takže síť má i horizontální či nehierarchickou tvář. Vojenská a zpravodajská data jsou vyhrazena důvěrným osobám, stejně jako některé bankovní a peněžní informace a tak podobně. Ale velká část telefoní sítě, pošty, veřejných databází, atd. je přístupná všem a každému. Tudíž uvnitř sítě začíná povstávat stínový druh kontra-sítě, kterou budeme nazývat pavučinou - webem (představte si net jako rybářskou síť a web jsou potom pavučiny vetkané v mezery a díry v síti). Obecně budeme používat pojem pavučina k odkazu na alternativní horizontální otevřenou strukturu výměny informací, nehierarchickou síť, a pojem kontrasíť vyhradíme k ukázání na podloudné, ilegální a buřičské využití pavučiny, včetně současného datového pirátství a dalších podob parazitování na síti samé. Tyto pojmy však nedefinují nějaké oblasti, spíš naznačují směry. (odlišný současný význam termínů "net" a "web" tu není, zdá se mi, na škodu, i když by bylo možné text "aktualizovat" sloučením pojmů web, pavučina, kontra-net, atd. prostě jako "kontrasíť", pozn. př.)

(Odbočka: předtím než pavučinu nebo kontrasíť zavrhnete kvůli "parazitismu," který přece nemůže být revolucionářskou silou, zamyslete se nad tím, z čeho se vlastně ve věku simulace skládá "produkce". Co je to "produktivní třída"? Možná budete muset připustit, že tyto pojmy ztratily význam. V každém případě jsou odpovědi na takovéto otázky tak složité, že je TAZ prostě všechny ignoruje a jednoduše si vybírá, co lze použít. "Kultura je naše příroda"--a my jsme loupežné straky, nebo lovci/sběrači světa komunikačních technologií.)

Musím přiznat, že současné podoby neoficiální pavučiny jsou převážně dost primitivní: distribuční sítě okrajových zinů, sítě BBS serverů, pirátský software, hackování, telefonní phreaking, trocha vlivu je patrná v tisku a rádiích, téměř žádný v dalších velkých médiích--žádné televizní stanice, satelity, optická vlákna, kabely, atd., atd. Nicméně síť sama o sobě představuje vzorek neustále se měnících a vyvíjejících vztahů mezi subjekty ("uživateli") a objekty ("daty"). Povaha těchto vtahů byla vyčerpávajícím způsobem zkoumána, od McLuhana po Virilia. Zabralo by stránky a stránky "dokázat" co už teď "každý ví." Nechci to znovu rozpitvávat, mě zajímá: co tyto vyvíjející se vztahy mohou udělat pro uskutečnění TAZ?

TAZ má sice dočasné, ale aktuální umístění v čase a prostoru. A samozřejmě že musí mít také umístění v pavučině, a toto umístění je jiného druhu, není aktuální ale virtuální, není okamžité, je přímo mžikové. Pavučina nejenže poskytuje TAZ logistickou podporu, také jí pomáhá uvést v život; drsně řečeno, TAZ "existuje" zároveň v informačním prostoru i "skutečném světě". Pavučina dokáže zhustit obrovské množství času, v podobě dat, do mžikového "prostoru." Poznamenali jsme, že TAZ vzhledem ke své dočasnosti nezbytně postrádá výhod svobody, které je umožněna trvalost a více nebo méně pevné dějiště. Pavučina však poskytuje druh náhrady za trvání a dějiště--zásobuje TAZ od okamžiku založení nezměrným množstvím zhuštěného času a prostoru v "zjemnělé" podobě dat.

Vzhledem k současnému stupni vývoje pavučiny, a našemu požadavku na setkání "tváři v tvář" na smyslové úrovni, musíme v první řadě s pavučinou počítat jako s podpůrným systémem, schopným přenášet informace z jedné TAZ do druhé, bránit ji, "zneviditelňovat" nebo jí dávat zuby, jak situace může vyžadovat. Může i víc než to: pokud je TAZ táborem kočovníků, pavučina jí pomůže získat své eposy, písně, rodokmeny a legendy kmene; poskytne údaje o tajných karavanních trasách a o stezkách nájezdníků, ze kterých se vyvinou spojnice kmenového hospodářství; už teď poskytuje přímo několik skutečných cest, které může kmen následovat, několik skutečných snů které může prožít jako znamení a předzvěsti.

Pavučina není ve své existenci přímo závislá na výpočetní technice. Mluvené slovo, pošta, síť okrajových zinů, "telefonní stromy," a další podobné už stačí na vytvoření informační pavučiny. Klíčová není značka ani úroveň použité techniky, ale otevřenost a horizontálnost struktury. Přesto už celé to pojetí sítě přímo volá po využití počítačů. V představách sci-fi směřuje síť k vystavění kyberprostoru (jako v Tronu nebo Neuromancerovi) a pseudo-telepatii "virtuální rality". Jako cyberpunkový fanda si nemůžu pomoci, abych nepředpovídal, že "hackování reality" sehraje hlavní roli při tvorbě TAZ. Spolu s Gibsonem a Sterlingem předpokládám, že oficiální síť nikdy nedokáže setřást web nebo kontrasíť--datové pirátství, nepovolené vysílání a svobodný tok informací nemůže nikdy zmrznout. (Ve skutečnosti, tak jak tomu já rozumím, předvídá teorie chaosu, že každý univerzální kontrolní systém je nemožný.)

Ale teď nechme stranou čisté spekulace o budoucnosti, protože se musíme postavit tváří k velmi závažné otázce ohledně pavučiny a jí zahrnutých technologií. Nade vše si přejeme vyhnout se zprostředkování TAZ, chceme zakusit její existenci bezprostředně. Samotná podstata věci je být, jak říkají sůfisté, "prsa na prsa", prostě tváří v tvář. Ale, ALE: samotnou podstatou pavučiny je zprostředkování. Stroje jsou tu našimi velvyslanci--maso je bezvýznamné, leda jako koncovka, terminál, se všemi zlověstnými významy tohoto pojmu.

Možná, že pro TAZ nejlépe najdeme prostor, když si zamotáme hlavu dvěmi zdánlivě rozporných stanovisky vůči špičkové technologii a jejímu zbožštění, síti: (1) tím co můžeme nazvat neo-paleolitickou post-situacionalistickou ultra-zelenou pozicí pátého stavu, která se sama utváří jako ludditský argument proti zprostředkování a proti síti; a (2) cyberpunkovými utopisty, futuro-libertariány, hackery reality a jejich spojenci, kteří vidí síť jako krok vpřed ve vývoji, a kteří předpokládají, že všechny možné škodlivé efekty zprostředkování mohou být překonány--přinejmenším, když se nám povede osvobodit prostředky výroby.

TAZ souhlasí s hackery, protože same chce být zrozena--i když jen částečně--skrze síť, tedy třeba i skrze zprostředkování sítí. Ale zároveň souhlasí se zelenými, protože si zachovává silné vědomí sebe jako těla, a cítí jen hnus vůči cybergnosi, pokusu o překonání těla skrze okamžitost a simulaci. TAZ má sklon nahlížet na dichotomii technologismu/antitechnologismu jako na zavádějící, jako ostatně na většinu dalších dichotomií, ve kterých se zdánlivé rozpory ukazují být klamy, nebo úplnými halucinacemi, způsobenými sémantikou. Tímto tedy říkáme, že TAZ chce žít v tomto světě, ne v představě jiného světa, nějakého vizionářského světa zrozeného z falešné jednoty (ať už kovu nebo zeleně), který je vždy jen dalším naslibovaným holubem na střeše. (Alenka by řekla, "buď zavřený včera, zavři se zítra, ale nezavírej se dnes").

TAZ je utopická v tom smyslu, že předvídá zintenzivnění každodenního života, nebo jak by řekli surrealisté, průnik života zázračnem. Ale nesmí se stát utopickou v současném smyslu tohoto slova, nikde, na místě-nemístě. TAZ musí být někde. Leží na průniku mnoha si, jako pohanské silové body na křižovatkách tajemných linií, které jen mistr vidí ve zdánlivě nesouvisejících kusech terénu, krajiny, pohybu větru, vody, zvířat. Nyní nejsou všechny tyto linie zakotveny v čase a prostoru. Některé z nich existují pouze na "webu", i když se také mohou protínat se skutečnými okamžiky a místy. Pokud jsou tyto linie "mimořádné", tak proto, že neexistují konvence pro jejich vypočítání. Měly by být studovány spíš z pohledu vědy chaosu než sociologie, statistiky, ekonomiky, atd. Podoba síly která přináší TAZ k životu má něco společného s takzvanými "podivnými atraktanty", které existují, takříkajíc, mezi rozměry.

Schopnost uskutečnit se kdekoliv leží v samotné povaze TAZ--zrodí se jedno jestli v jeskyni nebo v kosmickém městě L-5--hlavní je že bude žít, teď, nebo tak brzo jak jen je to možné, v jakkoliv podezřelé či chatrné podobě, samovolně, bez ohledů na ideologie i antiideologie. Využije počítače, protože tu prostě jsou, ale zároveň využije sil, které jsou natolik vzdálené odcizení či simulaci, že jí zaručeně poskytnou jistý psychický paleolitismus, prvotní šamanský duch, který nakonec nakazí samu síť (což je, jak já to chápu, skutečný význam cyberpunku). Protože je TAZ zintenzivnění, nadbytek, výstřelek, potlatch, život strávený žitím a ne přežíváním (které bylo ufňukanou frází osmdesátých let), nemůže být definována jako protechnologická nebo protitechnologická. Odporuje sama sobě jako ten, kdo opovrhuje skřítky, protože sama chce žít za každou cenu, klidně na škodu "dokonalosti", nehybnosti hotového.

V Mandelbrotově setu a jeho vyobrazení pomocí počítačové grafiky vidíme--ve světě fraktálů--mapy, které jsou vsazeny a de fakto skryty v mapách, které jsou skryty v dalších mapách atd. až k hranicím dostupného výpočetního výkonu. K čemu je to, tahle mapa, která v určitém smyslu obsahuje popis fraktálového prostoru 1:1? Co s ní člověk může dělat, kromě obdivování její psychedelické elegance?

Pokud bychom si představili informační mapu--kartografické promítnutí sítě v její celistvosti--chtěli bychom do ní zahrnout rysy chaosu, které se již začínají objevovat, například, při výkonu komplexního paralelního výpočtu, v telekomunikacích, převodech elektronických "pěněz," ve virech, gerillovém hackování a tak dál.

Každá z těchto "oblastí" chaosu může být zastoupena topografy podobnými Mandelbrotově setu, tak, že tyto poloostrovy jsou vsazeny či skryty uvnitř mapy--natolik, že se zdají "mizet." Toto "zapisování"--jehož jisté části zmizí, jiné se samy smažou--představuje samotný proces, kterým je už teď síť ohrožena, neúplná ve svém vlastním pohledu, krajně nekontrolovatelná. Jinými slovy, M. set, nebo něco podobného, se může ukázat být užitečný při "vynášení" (ve všech významech tohoto slova) výrůstků kontrasítě, při chaotickém procesu, "tvořivém vývoji" v Prigoginově termínu. Když nic jiného, tak M. set poslouží jako metafora pro "mapování" rozhraní TAZ se sítí v podobě zmizení informací. Každá "katastrofa" na síti je bodem síly pro pavučinu, pro kontrasíť. Síť bude chaosem poškozena, pavučina na chaosu může vzrůstat.

Jedno zda skrze prosté datové pirátství, nebo mnohem propracovanější rozvoj skutečného sblížení s chaosem, webhacker, kybernetik TAZ,nalezne způsoby jak využít poruchy, havárie a kolapsy v síti (způsoby, jakými dostat informace ven z "entropie"). Jako brikolér, mrchožrout informačních úlomků, pašerák, vyděrač, snad i kyberterorista, TAZ hacker bude pracovat pro vývoj podloudných fraktálních spojů. Tyto spoje, a neobvyklé informace které jimi a mezi nimi potečou, zformují "výpustě síly" pro zrození samotné TAZ--jako když někdo ukradne elektřinu monopolům energetiky pro osvětlení opuštěného domu obsazeného squattery.

Čili aby pavučina vytvořila situaci nahrávající TAZ, musí parazitovat na síti--ale tuto strategii můžeme zároveň pojímat jako pokus o krok směrem k vybudování alternativní a autonomí sítě, "svobodné" a déle už ne parazitické, která poslouží jako základna pro "novou společnost utvářející se ve skořápce té staré." Prakticky můžeme uvažovat o TAZ a kontrasíti jako o konečných cílech --teoreticky mohou být nahlíženy jako způsoby zápasu za jinou realitu.

Když ale o tom mluvíme, musíme si připustit jisté pochynosti o počítačích, jisté stále nezodpovězené otázky, a to zvlášť o PC.

Příběh počítačových sítí, BBSek a různých jiných pokusech o elektrodemokracii, je především příběhem nadšenců. Mnoho anarchistů a volnomyšlenkářů chová hlubokou víru v PC jako zbraň k osvobození a sebeosvobození--ale nemohou ukázat žádný skutečný zisk, žádnou hmatatelnou svobodu.

Mám pramalý zájem na nějaké hypotetické, vznikající třídě samostatných podnikatelů ve sféře zpracování dat/textů, kteří budou brzy schopni vzít na sebe celý domácí průmysl nebo kancelářskou prudařinu pro všemožné korporace a byrokracie. Navíc není třeba žádného mimosmyslového vnímání k předpovědi, že tato "třída" si vyvine vlastní podtřídu--druh lumpen-yuppetariátu: například ženy v domácnosti, které budou zajišťovat svým rodinám "druhý příjem" tím, že změní vlastní domovy v elektronické sweatshopy (vykořisťovatelské podniky, pozn. př.), malé pracovní tyranie, kde "šéfem" bude počítačová síť.

A právě tak mě nezaujal druh informací a služeb nabízených současnými "radikálními" sítěmi. Kdesi--je člověku řečeno--existuje nějaká "informační ekonomika." Možná jo; ale většina informací, se kterými se obchoduje na "alternativních" BBSkách se zdá být složena z tlachání a hračičkaření. Je tohle ekonomika? -nebo jenom kratochvíle pro nadšence? OK, PCčka vytvořila novou "tiskovou revoluci"--OK, okrajové sítě se vyvíjejí--OK, mohu nyní po telefonu konverzovat se šesti lidmi najednou. Ale co se změní v mém běžném životě?

Upřímně, už teď mám spoustu dat k obohacení mého vnímání, které mi nabízí knihy, filmy, TV, divadlo, telefony, U.S. poštovní služba, změněné stavy vědomí, atd. Skutečně potřebuji PC abych získal ještě další data? Nabízíte mi tajné informace? Dobrá... snad jsem v pokušení--ale stále chci nějaká úžasná tajemství, ne jen neveřejná telefonní čísla nebo triviální materiály policajtů a politiků. Ze všeho nejvíc bych chtěl z počítače dostat informace odkazující na skutečné hodnoty--"hodnotné věci v životě," jak se píše v IWW preambuli. A zde bych měl sám, protože obviňuji hackery a BBSkáře z otravného intelektuálské mlžení, sestoupit z oblačných zámků teorie & kritiky a vysvětlit, co si představuji pod pojmem "skutečné hodnoty."

Řekněme takticky, že osobních důvodů toužím po hodnotném jídle, lepším než mi může nabídnout kapitalismus--neznečištěném jídle stále požehnaném silnou a přírodní chutí. Abychom si to zkomplikovali, představme si, že jídlo po kterém dychtím je ilegální--stačí syrové mléko, nebo znamenité kubánské ovoce mamey, které nesmí být dováženo do U.S., protože jeho semena jsou halucinogenní (nebo aspoň mi tak bylo řečeno). Ale já nejsem zemědělec. Představme si, že jsem dovozce vzácných parfémů a afrodisiak, a aby byla hra ostřejší, předpokládejme, že většina mého nákladu je nelegální. Nebo chci jenom obchodovat se službou na zpracování dat o organické řepě, a odmítnu hlásit transakce IRS (jak je vyžadováno zákonem, věřte nebo ne). Nebo si možná jenom přeju potkat další lidi a uskutečnit s nimi dobrovolný, avšak nezákonný akt vzájemného potěšení (což jsem právě zkoušel, ale všechny BBSky o tvrdém sexu byly zrušeny--a co je to za underground s takovouhle všiváckou bezpečností?). Ve zkratce, předpokládejme, že mám plné zuby pouhých informací, duchů ve stroji. Podle vás by měly počítače být už teď docela schopné usnadnit uspokojení mé touhy po jídle, drogách, sexu, daňových únicích. Tak v čem je problém? Proč to tak není?

TAZ se vyskytly, vyskytují a vyskytnou s počítači i bez nich. Ale aby TAZ dosáhla svého plného potenciálu, musí se stát méně věcí samovolného vznícení a více věcí "ostrovů v síti." Síť, nebo spíš kontrasíť, má v sobě příslib celého pojetí TAZ, takový který by mohl znásobit její potenciál, "kvantový skok" (zvláštní jak toto vyjádření začíná mít význam velkého skoku) v komplexnosti a smyslu. TAZ musí nyní existovat ve světě teorií i světě smyslů. Prahová, zároveň prchavá, musí TAZ propojit informace a touhu s cílem naplnit své dobrodružství (své "stávání se"), s cílem naplnit sebe sama k hranicím svého určení, nasytit se svým vlastním vznikáním.

Možná má neopaleolitická škola pravdu, když tvrdí, že všechny formy odcizení a zprostředkování musejí být zničeny nebo opuštěny, předtím než bude možné uskutečnit naše cíle--nebo možná, že skutečná anarchie bude uskutečněna jen v kosmickém prostoru, jak tvrdí někteří futuro-libertariáni. Ale TAZ se moc nestará o to, co by "bylo" nebo co "bude." TAZ má zájem na výsledcích, úspěšných nájezdech na konsensuální realitu, průlomech do mnohem intenzivnějšího a bohatšího života. Pokud je počítač pro tento cíl nepoužitelný, pak bude muset být počítač překonán. Intuice mi ale napovídá, že kontrasíť již přichází v bytí, dost možná už existuje--ale nemůžu to dokázat. Z velké části jsem teorii TAZ založil právě na této intuici. Samozřejmě, že pavučina obsahuje nepočítačové sítě výměny, tvořené samizdatem, černým trhem, atd.--ale pro plný potenciál nehierarchického informačního síťování je počítač logicky nástroj par excellence. Teď čekám na hackery, zda mi potvrdí že se nemýlím, že má intuice je správná. Kde jsou mé řepy?

"Odešli do Croatanu"

NEMÁME POTŘEBU nějak TAZ vymezovat, nebo vypracovávat dogmata o tom, jak musí být vytvořena. Naše zásadní tvrzení je, že byla, bude, a i zrovna teď je někde tvořena. Takže bude mnohem hodnotnější a zajímavější, když se na některé minulé a současné TAZ podíváme, a popřemýšlíme o budoucích formách; připomenutím několika prototypů bychom mohli být schopni odhadnout možný rozsah našeho pojetí, a možná i spatřit záblesk "archetypu." Než bychom se pokoušeli o nějaké encyklopedické zpracování, přijmeme techniku výstřižků, mozaiku zábesků, začínajících docela určitě v šestnáctém a sedmnáctém století s osidlováním Nového světa.

Objevování "nového" světa bylo od počátku chápáno jako okultistická činnost. Zdá se, že Mág John Dee, duchovní rádce Alžběty I., vynalezl pojetí "magického imperialismu" a nakazil jím celou jednu generaci. Halkyut a Raleigh spadali pod moc tohoto kouzla, a Raleigh využíval svých kontaktů na "Školu noci"--kliku pokročilých myslitelů, aristokratů a mistrů--k podpoře procesů zkoumání, kolonizování a mapování. Shakespearova Bouře byla propagandistickou hrou nové ideologie, a kolonie Roanoke měl být první ukázkový pokus.

Alchymistický pohled spojoval s Novým světem materii prima či hyle, "stav přirozenosti," nevinnosti a všemožnosti ("Virgin-ia"), chaos či nevyvinutost, které mistr transmutuje ve "zlato," to jest, v duchovní dokonalost a zároveň v hmotnou hojnost. Zčásti je touto alchymistickou vizí inspirována i současná fascinace nevyvinutým, skrývané sympatie a toužení po jeho beztvaré formě, které se soustřeďují zejména na postavu "Indiána": "Člověka" v přirozeném stavu, nezkaženého "ovládáním." Kalibán, divoch, se jako virus zabydlel v samotné podstatě okultního imperialismu; lesní lidé-zvířata jsou od prvního okamžiku zahalení kouzelnou mocí okrajových, opovrhovaných a vyvržených. Kalibán je na jednu stranu ohyzdný, příroda je "strašná divočina"--na druhé straně je vznešený a nespoutaný, a příroda je Ráj. Tento rozštěp v evropském vědomí, předcházející dichotomii romantického/klasicistního, je zakořeněn ve vysoké magii renesance. Vykrystalizoval s objevem Ameriky (Eldoráda, fontány mládí); a usadil se ve skutečných plánech kolonizace.

Na základní škole jsme se učili, že první pokus o osídlení Roanoke selhal; kolonisté zmizeli, a nechali nám jenom záhadný vzkaz "Odešli do Croatanu." Pozdější zprávy o "šedookých Indiánech" byly pomíjeny jako legendy. Učebnice automaticky předpokládají, že bezbranné osadníky zmasakrovali Indiáni. Podle všeho se ale zdá, se osadníci prostě odešli z pobřeží do Velkých chmurných močálů a stali se součástí kmene. A šedoocí indiáni byli reální--stále tam žijí a stále se nazývají Croatané.

Takže-sama první kolonie Nového světa vypověděla smlouvu s Prosperem (Dee/Raleigh/Impérium) a přešla ke Kalibánům do divočiny. Rozhodli se poklesnout, stát se "Indiány", "ubírat se k přírodě," zvolili si chaos místo zjevné bídy nevolnictví pod londýnskými plutokraty a intelektuály.

Když se tam, kde dřív býval "Želví ostrov", zjevila Amerika, v její kolektivní mysli zůstal Croatan zakořeněn. Před posouvající se oblastí záboru stále vládl stav přirozenosti (tj. stav bez Státu)--a v povědomí osadníků neustále hlodala volba divočiny, pokušení vzdát se církce, farmaření, gramotnosti, daní--všech těch břemen civilizace--a "odejít do Croatanu" ať už tím nebo oním způsobem. A navíc, když byla v Anglii zrazena Revoluce, nejprve Cromwellem a pak Restaurací, do nového světa (který se měl stát vězením, místem vyhnanství) uprchly nebo byly vyhnány vlny protestantských radikálů. Antinomisté, Familisté, potulní Quakeři, Levelleři, Diggeři a Ranteři byli uvedeni do tajemného stínu divočiny, vrženi do jejího objetí.

Anna Hutchinsonová a její přátelé byli jen ti nejznámější (tj. původem z vyšších tříd) Antinomisté--kteří měli tu smůlu, že se nechali lapit v politice Bay Colony--ale nepochybně existovalo i mnohem radikálnější křídlo hnutí. Případy, které Hawthorne líčí v "Maypole of Merry Mount" jsou skrznaskrz pravdivé. Podle všeho se extremisté rozhodli zříci křesťanství úplně a vrátit se k pohanství. Pokud by uspěli ve sjednocení s indiánskými druhy, výsledkem mohla být antinomisticko/keltsko/algonkínská synkreze náboženství, jakási severoamerická Santeríja 17. století.

Sektářství se však lépe dařilo pod uvolněnějšími a zkorumpovanějšími vládami v Karibiku, kde soupeřící zájmy evropských velmocí zanechaly mnoho ostrovů opuštěných, ba dokonce nezabraných. Konkrétně Barbados a Jamajka musely být osídleny mnoha extremisty, a věřím, že na bukanýrské "utopii" v Tortuze se podepsal vliv Levellerství a Ranterství. Zde, díky Esquemelinovi, můžeme poprvé studovat úspěšnou proto-TAZ nového světa do jisté hloubky. Vystříhaje se ohavných "výhod" imperialismu, jako je otrokářství, nevolnictví, rasismus a nesnášenlivost, přijali Bukanýři indiánské způsoby, ženili se s karibankami, přijali černé a španěly jako sobě rovné, odmítli jakoukoli národnost, volili si demokraticky kapitány a navrátili se ke "stavu přirozenosti." Vyhlásivše "válku celému světu," vypluli na loupežné výpravy pod vzájemnou dohodou nazvanou "Články", která byla natolik rovnostářská, že každý člen posádky obdržel stejný díl kořisti, a kapitán jen 1/4 nebo 1/2 tohoto dílu navíc. Bičování a tresty vůbec byly zakázány--hádky se řešily volbou, nebo soubojem.

Je prostě špatné představovat si piráty jako obyčejné námořní lupiče nebo dokonce proto-kapitalisty, jak to dělají někteří historici. V podstatě to byli "společenští zbojníci," ačkoli jejich opěrnou komunitou nebylo tradiční venkovské společenství, ale "utopie" stvořené takřka ex nihilo na terra incognita, enklávy naprosté svobody obsazující prázdná místa na mapách. Po pádu Tortugy zůstal bukanýrský ideál naživu skrz celý "zlatý věk" pirátství (cca. 1660-1720), a podepsal se například na osídlování Belizy, které bylo započato Bukanýry. Když se pak scéna přesunula na Madagaskar--ostrov stále nezabraný žádnou imperiální mocí a ovládaný jen kupkou domorodých králů (náčelníků) dychtivých po spojenectví s piráty--dosáhla pirátská utopie své nejvyšší formy.

Defoeovo pojednání o kapitánu Missionovi a založení Libertatie může být podle některých historiků literární podvod, mající podpořit radikální Whigovu teorii--ale byl včleněn do Všeobecných dějin pirátství (The General History of the Pirates (1724-28)), které jsou většinou pokládány za pečlivě a pravdivě sepsané. Navíc příběh kapitána Missiona nebyl kritizován ani v době vydání knihy, kdy ještě dost starých madagaskarských pamětníků žilo. Zdá se, že i oni jeho verzi přijali, bezpochyby proto, že pirátské enklávy které zažili se v mnohém Libertatii podobaly. I tady byli přijati osvobození otroci, domorodci, a dokonce i tradiční nepřátelé jako Portugalci, jako rovnocenní. (Osvobozování otrokářských lodí bylo hlavním zájmem.) Země patřila všem, volení zástupci se v krátkých obdobích střídali, kořist se dělila; doktrína svobody tu byla prosazována mnohem radikálněji než ve Zdravém rozumu (pamflet Thomase Paina, který pomohl odstartovat americký boj za nezávislost, pozn. př.).

Libertatia doufala v setrvání, a Mission zahynul při její obraně. Ale většina pirátských utopií byla zamýšlena jen dočasně; skutečnými "republikami" korzárů byly vlastně jejich lodě, plavící se pod Články. Krátkodobé enklávy nemívaly většinou vůbec žádné zákony. Poslední klasický příklad, Nassau na Bahamách, osada chatrčí a stanů na pobřeží, zasvěcená vínu, ženám (a pravděpodobně také chlapcům, soudě dle Bridgeovy Sodomy and Piracy), zpěvu (piráti nesmírně holdovali hudbě a najímali si dokonce na své plavby kapely) a chatrnému blahobytu, zmizela přes noc, když se v zátoce objevila britská flotila. Černovous a "Kaliko Jack" Rackham se se svou bandou pirátských žen přesunuli do nehostinnějších podmínek na divočejší pobřeží, zatímco ostatní pokojně přijali amnestii a napravili se. Ale bukanýrská tradice přetrvala, jak na Madagaskaru, kde si pirátské děti se smíšenou krví začaly vydobývat svá vlastní království, tak v Karibiku, kde uprhlí otroci spolu se smíšenými komunitami černých, rudých i bílých mohli prospívat v horách a vnitrozemí, známí jako "Marooni". Maroonské komunity na Jamajce si stále uchovávaly míru nezávislosti a mnoho ze starých lidových zvyků, když je v roce 1920 navštívila Zora Neale Hurstonová (viz. Tell My Horse). Marooni na Surinamu stále praktikují africké "pohanství."

Také v severní americe se v průběhu 18. století vytvořila řada odloučených "třírasových smíšených komunit." (Tento vědecky znějící termín byl vymyšlen Eugenistickým hnutím, které zpracovalo první vědecké studie o těchto komunitách. Buhužel tady "věda" pouze posloužila jako záminka pro nenávist k rasovým "bastardům" a k chudině, a "řešením problému" byla obvykle nucená sterilizace.) Jádro se pravidelně skládalo z uprchlých otroků a nevolníků, "zločinců" (tj. velmi chudých), prostitutek (tj. bílých žen které se provdaly za barevné), a z členů různých domorodých kmenů. V některých případech, jako u Seminolů a Čerokézů, vstřebala tradiční kmenová struktura nově příchozí; jindy se zas utvořily nové kmeny. Tak tedy máme Maroony Velkých chmurných močálů, kteří vytrvali po celé 18. a 19. století, přijímali otroky na útěku, sloužili jako zastávka podzemní železnice a také jako náboženské a ideologické centrum pro povstání otroků. Náboženstvím tu bylo Hoo Doo, směska afrických, domorodých a křesťanských prvků, a podle historika H. Leaming-Beye byli stařešinové víry a náčelníci Velkých chmurných Maroonů známí jako "sedmiprstí vznešení zářící."

Ramapaughové ze severního New Jersey (nesprávně známí jako "Bílí jacksoni" (jack-slang. uprchlý otrok, pozn. př.)) představují další podobu tohoto archetypu romantických rodokmenů: propuštění otroci holandských zbabělců, různé kmeny Delawarů a Algonkínů, obvyklé "prostitutky," "Hessenští" (souhrnné označení pro zbloudilé britské žoldáky, odpadlé loyalisty, atd.), a místní tlupy zbojníků jako byli Claudiusovi Smithovci.

Některé skupiny, jako Maurové Delawaru a Ben Ishmaelští, kteří se v polovině 18. století stěhovali z Kentucky do Ohia, se hlásili k Africko-Islámskému původu. Ishmaelští provozovali mnohoženství, nepili alkohol, často žili jako potulní hudebníci, mísili se s Indiány a přejímali jejich zvyky, a natolik se oddali kočovnictví, že si stavěli příbytky na kolech. Jejich každoroční migrace probíhala příhraničními městy nazvanými Mecca, Medina a podobně. Ti z nich, kteří v 19. století přijali anarchistické ideály, přilákali pozornost eugenicistů a stali se obětmi obzvlášť příšerného pogromu, spasení vyhlazením. Některé z prvních přijatých eugenických zákonů jsou jejich památkou. Jako kmen "zmizeli" ve dvacátých létech, ale je možné že posílili řady "černých islamistů", sekt jako byl i Chrám Maurské vědy. Já sám jsem vyrůstal na legendách o "Kallikacích" z blízkých Borových lad u New Jersey (a samozřejmě na Lovecraftovi, zuřivém rasistovi který byl izolovanými komunitami fascinovám). Legendy vešly do lidové paměti díky pomluvám eugenicistů, kteří měli hlavní stan v newyerseyském Vinelandu, a kteří podnikali obvyklé "nápravy" proti "miscegenaci" a "slabomyslnosti" v Ladech (včetně zveřejnění fotografií Kallikaků, kteří díky křiklavě zřejmému retušování měli vypadat jako zrůdy rasového křížení).

"Izolované komunity"--alespoň ty, které si zachovaly svou identitu ve 20. století--se shodně vzpírají pohlcení mainstreamovou kulturou i černou "subkulturou", kam je s oblibou řadí někteří současní sociologové. V sedmdesátých létech se, inspirováno renesancí domorodých američanů, mnoho skupin--včetně Maurů a Ramapaughů--obrátilo na B.I.A, aby byly uznány jako Indiánské kmeny. Měly podporu indiánských aktivistů, ale úřední status jim přiznán nebyl. Pokud by přece jen vyhrály, mohlo to stanovit nebezpečný precedens pro "vyvrhele" všeho druhu, od "bílých Peotlistů" a hippies, po černé nacionalisty, árijce, anarchisty a libertariány--"rezervace" pro každého a kdekoliv! "Evropský projekt" existenci divocha neuznává--zelený chaos je pro imperiální snění o pořádku stále příliš velkou hrozbou.

Maurové i Ramapaughové v zásadě zavrhli "diachronickou" nebo historickou snahu o vysvětlení svého původu, ve prospěch "synchronického" ztotožnění se s Indiány na základě "mýtu" o přisvojení. Jinak řečeno, prostě se nazvali "Indiány." Pokud by se každý, kdo si to přeje, stál Indiánem pouhým aktem svévolného přejmenování, představte si jaký by se konal odchod do Croatanu. Ten starý, tajemný stín stále straší ve zbytcích našich lesů (které se mimochodem od časů 18.-19. stol. značně rozrostly na severovýchodě, když rozlehlé plochy zemědělské půdy zarostly křovím. Thoreau na smrtelné postely snil o návratu "...Indiánů...lesů...": o návratu potlačeného).

Reálné důvody, proč se považovat za Indiány, měli Maurové a Ramapaughové samozřejmě také--konec konců měli i indiánské předky--nicméně pokud budeme pohlížet na jejich sebeoznačení v "mýtických" a zároveň historických okolnostech, naučíme se mnohé věci zásadní pro naše pátrání po TAZ. Mezi kmenovými společenstvy existuje neco, co jistí antropologové nazývají mannenbunden: totemická společenství zasvěcená ztotožnění se s "přírodou" v aktu proměny, stání se totemovým zvířetem (vlkodlaci, jaguáří šamani, leopardí lidé, kočky-čarodějky, atd.). V souvislostech celé koloniální společnosti (jak poukazuje Taussig v Shamanism, Colonialism and the Wild Man) tuto moc proměnění se zdědila původní kultura jako celek--tudíž ta nejvíc utlačovaná část společnosti tak získává paradoxní sílu, skrze mýty o jejím okultním umění, po které kolonisté touží a zároveň se jí bojí. Samozřejmě že domorodci mají skutečné "okultní" znalosti; ale v reakci na imperiální vnímání domorodé kultury jakožto druhu "duchovní divočiny(-kosti)" si tuto svou úlohu uvědomují více a více. Ano, jsou na okraji, ale okraj na sebe bere magickou auru. Před příchodem bílého muže byli prostě lidskými kmeny--teď jsou "strážci přírody," obyvateli "přirozeného stavu." Nakonec jsou tímto "mýtem" svedeni i sami kolonisté. Kdykoliv chce nějaký Američan uniknout nebo se vrátit do přírody, bez vyjímky se "stane Indiánem". Massachusettští radikální demokraté (duchovní potomci radikálních protestantů), kteří zorganizovali Bostonské pití čaje, a kteří výslovně hlásali, že vláda má být zrušena, se přestrojili za "Mohawky." Takto kolonisté, kteří náhle spatřili jak jsou vůči mateřské zemi přehlíženi, přijali roli přehlížených domorodců, čímž (a v tom smyslu) hledali jak získat jejich okultní moc, jejich mýtický třpyt. Od horalů po chlapecké skauty, sen o "stání se indiánem" teče podél myriád břehů americké historie, kultury a vědomí.

Sexuální představy spojené s "třírasovými" skupinami tuto hypotézu také potvrzují. "Domorodci" jsou samozřejmě vždycky nemorální, ale rasoví degeneráti a vyvrhelové, ti musejí být přímo polymorfně perverzní. Bukanýři byli buzeranti, Marooni a horalové zase smíšeného původu, "Jukeové a Kallikaci" se vyžívali ve smilstvech a incestu (což vedlo k poruchám jako jsou prsty navíc), děti běhaly kolem a veřejně masturbovaly, atd., atd. Navracení se k "přirozenému stavu" tak paradoxně povoluje praktikovat jakýkoli "nepřirozený" akt; alespoň se to tak musí zdát, pokud věříme puritánům a eugenicistům. A protože mnoho lidí v utlačující, moralizující a rasistické společnosti tajně touží právě po těchhle nemravnostech, projektují si je do lidí na okraji, a tak se ubezpečují, že sami jsou civilizovaní a nezkažení. A vlastně, některé okrajové komunity opravdu odvrhly konsensuální morálku--piráti určitě!--a bez pochyby některé civilizací nepřípustné choutky ukájejí. (Jen si to představte!) Stát se "divokým" je vždycky erotickým činem, jako obnažení se.

Předtím než opustím záležitost "třírasových poustevníků," rád bych ještě připomenul Nietzcheovo nadšení pro "míšení ras." Zaujat vitalitou a krásou smíšených kultur, nabízel miscegenaci nejen jako řešení problému rasy, ale také jako základ nového lidstva, oproštěného od etnického a národnostního šovinismu--snad to lze brát jako předzvěst "psychického nomádství." Tento Nietzscheův sen se dnes zdá stejně vzdálený, jako se musel zdát jemu. Šovinismus stále suverénně vládne. Smíšené kultury zůstávají na okraji. Ale autonomní zóny Bukanýrů a Maroonů, Ishmaelských a Maurů, Ramapaughů a "Kallikaků" trvají, alespoň v příbězích, jako náznak něčeho, co by Nietzsche nazval "Vůlí k moci jakožto ke zmizení." K tomuto tématu se ještě musíme vrátit.

Hudba jako organizační princip

PROZATÍM SE NICMÉNĚ OBRAŤME k historii klasického anarchismu, jak se jeví v pohledu pojetí TAZ.

Před "uzavřením map" proudil značný díl antiautoritářské energie do "únikových" komun, jak byly Modern Times, rozličné Phalansterie, a tak dále. Kupodivu, některé z nich nebyly zamýšleny "navěky," ale jen tak dlouho, dokud jejich projekt dával smysl. Podle socialiasticko/utopistických měřítek byly tyto experimenty "selháním" a proto o nich víme jen velmi málo.

Když se stal únik za hranice států nemožný, začala v Evropě éra revolučních městských komun. Pařížská Komuna, Lyon a Marseille nepřežily dost dlouho, aby získaly znaky trvalého zřízení, ale divil bych se, kdyby to mělo být jejich smyslem. Z našeho úhlu pohledu je hlavním důvodem fascinace atmosféra komuny. V průběhu těchto let a ještě i potom se anarchisté chopili praxe revolučního nomádství, přesouvání se od povstání k povstání, se záměrem udržet v sobě naživu intenzitu atmosféry, kterou zažili během vzpoury. Je skutečností, že jistí anarchisté stirnerovsko/nietzscheovského rázu dospěli k tomu, že viděli tuto činnost jako cíl sám o sobě, způsob jak neustále držet nějakou autonomní zónu, interzónu, jaké se otevírají během propuknutí i uprostřed války či revoluce (srov. Pynchonovu "zónu" v románu Duha přitažlivosti). Prohlásili, že pokud nějaká socialistická revoluce uspěje, oni budou první kdo se proti ní postaví. S požadavkem na naprostou anarchii neměli nikdy důvod se zastavit. V Rusku s radostí vítali v roce 1917 svobodné Sověty: toto byl jejich cíl. Ale jakmile bolševici zradili revoluci, individualističtí anarchisté byli první, kdo se vrátil na válečnou stezku. Po Krondstadtu samozřejmě zavrhli "Sovětský svaz" (sám ten termín je výslovný rozpor) všichni anarchisté a přesunuli se k hledání nových povstání.

Machnova Ukrajina a anarchistické Španělsko byly zamýšleny aby vytrvaly, a přes podmínky neustálé války oba tyto pokusy do jisté míry uspěly: ne tím, že by vydržely "dlouhou dobu," ale tím, že byly úspěšně organizované a nebýt vnější agrese, mohly setrvat. Nicméně ze všech experimentů meziválečného období se soustředím raději na ztřeštěnou Republiku Fiume, která je známa mnohem méně, a nebyla zamýšlena aby vytrvala. Gabriele D'Annunzio, dekadentní básník, umělec, hudebník, estét, sukničkář, smělý průkopník letectví, černokněžník, génius a hulvát, vyšel z první světové války jako hrdina s malou armádou "Arditů," kterým velel, stále za zády. Z nedostatku dobrodružství se rozhodl získat jugoslávské město Fiume, a darovat jej Itálii. Po nekromantickém obřadu se svojí milenkou na hřbitově v Benátkách vyrazil Fiume dobýt, a uspěl bez jakýchkoli problémů, které by stály za řeč. Leč Itálie jeho velkorysou nabídku odmítla; předseda vlády ho nazval bláznem.

D'Annunzio se ve vzteku rozhodl vyhlásit nezávislost, a zkusit jak dlouho s tím bude mít úspěch. Spolu s jedním ze svých anarchistických přátel napsali Ústavu, která prohlásila hudbu za ústřední princip Státu. Námořnictvo (utvořené z dezertérů a členů anarchistických námořnických odborů z Milána) si zvolilo název Uscochi, po dávno zmizelých pirátech, kteří kdysi obývali místní příbřežní ostrovy a přepadávali benátské a turecké lodě. Moderní Uscochi uspěli v několika divokých úderech: a tak náhle dalo pár bohatých italských obchodních lodí Republice budoucnost: truhly plné peněz! Umělci, bohémové, dobrodruzi, anarchisté (D'Annunzio si dopisoval s Malatestou), uprchlíci a běženci bez státní příslušnosti, homosexuálové, militarističtí šviháci (uniforma byla černá s pirátskou lebkou & hnáty--později si ji přivlastnili SS), a praštění náboženští reformátoři všeho druhu (včetně buddhistů, teosofů a védantistů) se počali objevovat ve Fiume v celých houfech. Oslava nikdy nekončila. Každé ráno četl D'Annunzio ze svého balkónu básně a manifesty; každý večer byl koncert, pak ohňostroj. A tím končila veškerá činnost vlády. Když za osmnáct měsíců došlo víno a peníze, a konečně se ukázala Italská flotila a vypálila pár granátů na městskou radnici, nikdo neměl energii odporovat.

D'Annunzio se později, jako mnoho italských anarchistů, obrátil k fašismu--dokonce sám Mussolini (ex-syndikalista) básníka svedl z cesty. Když si D'Annunzio uvědomil svou chybu, bylo již moc pozdě: byl příliš starý a nemocný. Il Duce ho stejně nechal zabít--svržením z balkónu--a pak ho prohlásil za "mučedníka." Co se týká Fiume, myslím že přestože postrádala serióznost Ukrajiny a Barcelony, můžeme se z ní nepochybně o zásadních aspektech našeho hledání naučit více. Svým způsobem to byla poslední pirátská utopie (nebo jediný moderní příklad)--z dalšího pohledu se možná velice přiblížila podobě první moderní TAZ.

Věřím, že když porovnáme Fiume s pařížským povstáním v roce 1968 (a také s městskými bouřemi v Itálii v raných sedmdesátých létech), nebo zrovna tak dobře s protikulturními komunami v Americe a s jejich anarchisticko-nově levicovými vlivy, zaznamenáme jisté shody, jako je:--důležitost estetické teorie (srov. Situacionisté)--dále, něco co může být nazýváno "pirátskou ekonomikou," žitím "na vysoké noze" z přebytků společenské nadprodukce--třeba i obliba pestrých vojenských uniforem--i pojetí hudby jako revoluční společenské změny--a nakonec jimi sdílená atmosféra nestálosti, připravenosti k přesunu, změně podoby, k přesídlení do jiných univerzit, vrcholků hor, ghett, továren, volných domů, opuštěných farem--či dokonce jiných rovin reality. Nikdo se tu nesnažil vyhlašovat zase další revoluční diktaturu, ani ve Fiume, ani v Paříži nebo v Millbrooku. Možná se svět změní, možná ne. Prozatím zůstaneme v pohybu a budeme intenzivně žít.

Mnichovský Sovět (Nebo "Republika rad") z roku 1919 projevuje mnoho rysů TAZ, přestože--jako u většiny revolucí--jeho stanovené cíle nebyly zrovna "dočasné." Účast Gustava Landauera v roli ministra kultury společně se Silviem Gesellem jako ministrem hospodářství a dalšími antiautoritářskými a krajně svobodomyslnými socialisty jako byl básník/dramatik Erich Mühsam a Ernst Toller, a také Ret Marut (romanopisec B. Traven), dala Sovětu vzácně anarchistickou příchuť. Landauer, který strávil roky v odloučení během práce na své velkolepé syntéze Nietzscheho, Proudhona, Kropotkina, Stirnera, Mistra Eckhardta, radikálních mystiků a romantických volk-filosofů, věděl od počátku, že Sovět je odsouzen k záhubě; doufal jen v tom, že vydrží dost dlouho, aby mohl být pochopen. Kurt Eisner, mučednický zakladatel Sovětu, celkem doslovně věřil, že básně a poezie by měly utvářet základ pro revoluci. Plán byl spuštěn se záměrem zasvětit velkou část Bavorska experimentu s anarchosocialistickým hospodářstvím a společenstvím. Landauer vypracoval návrhy na bezplatný vzdělávací systém a lidové divadlo. Podpora Sovětu byla víceméně omezena na nejchudší pracující třídu a bohémské mnichovské sousedství, a na okrajové skupiny jako byl Wandervogel (hnutí neo-romantické mládeže), židovští radikálové (jako Buber), expresionisté, a další. Historici jej tudíž pomíjejí jako "kavárenskou republiku" a zmenšují jeho význam ve srovnání s účastí Marxistů a Spartakovců na poválečné revoluci(ích) v Německu. Vymanévrován komunisty a posléze zavražděn vojáky pod vlivem okultně fašistické Společnosti Thule, si Landauer zaslouží být vzpomínán jako svatý. A přece mají i dnešní anarchisté sklon k jeho nepochopení a k odsouzení za "zaprodání se socialistické vládě." Kdyby tento Sovět vydržel rok, plakali bychom dnes při vzpomínce na jeho krásu--ale ještě než uvadly první květiny jara, geist a atmosféra poetična byly rozdrceny, a my jsme zapomenuli. Představte si, jaké by to bylo, dýchat vzduch města, ve kterém ministr kultury právě předpověděl, že školní děti se brzy budou učit nazpaměť díla Walta Whitmana. Ah, mít tak stroj času...

Vůle k moci jakožto ke zmizení

FOUCAULT, BAUDRILLARD, AJ. probírali různé podoby "zmizení" ve značné šíři. Zde bych chtěl podotknout, že TAZ je v jistém smyslu taktikou zmizení. Když teoretici mluví o zmizení sociálna, myslí tím částečně nemožnost "společenské revoluce," a částečně nemožnost "Státu"--propast moci, konec měření sil. V tom případě by anarchistova otázka měla znít: Proč se obtěžovat s konfrontací "moci" která ztratila všechen význam a stala se pouhou Simulací? Taková konfrontace povede jen k nebezpečným a ohavným křečím násilí ze strany ubožáků, co mají v hlavě nasráno, a kteří zdědili klíče od všech zbrojnic a věznic. (Možná je toto jen hrubé americké nepochopení vznešené a choulostivé franko-germánské teorie. Pokud ano, i tak dobře; kdo říká, že pochopení myšlenky je nezbytné k jejímu využití?)

Já tomu rozumím tak, že zmizení se v naší době zdá být velmi logickou volbou, a vůbec ne katastrofou či smrtí pro radikální plány. Narozdíl od nihilistické interpretace morbidních uctívačů smrti leží můj zájem na této teorii v jejím vytěžení, vyzískání užitečné strategie pro stále pokračující "revoluci všedního života": zápasu který nemůže skončit ani s definitivním selháním politické či sociální revoluce, protože nic kromě konce světa nemůže ukončit každodenní život, ani naše usilování o hodnotné věci a Zázračno. Znovu připomínám Nietzscheho: pokud by svět mohl skončit, logicky by se to už mělo stát; nestalo se, takže nemůže. A tak, jak řekl jeden súfista, bez ohledu na to kolik doušků zakázaného vína vypijeme, odneseme si tuto vášnivou žízeň na věčnost.

Zerzan a Black si nezávisle všimli jistých "prvků Odmítnutí" (Zerzanův termín) které by mohly být nahlíženy jako určité příznaky radikální kultury zmizení, dílem nevědomé ale právě tak dílem vědomé, a které ovlivňují daleko víc lidí než jakákoli levicová nebo anarchistická myšlenka. Gesta těchto prvků míří proti institucím, a v tom smyslu jsou "negativní"--ale každé negativní gesto zároveň vnuká "pozitivní" taktiku čím nahradit, ne jen prostě odmítnout, opovrhovanou instituci.

Pro příklad, negativní gesto proti školství je "dobrovolná negramotnost." Protože nesdílím liberární uctívání gramotnosti jako příčiny sociálního zušlechtění, nemůžu se také podílet na vyděšeném vzdychání, které je všude slyšet nad tímto fenoménem: sympatizuji s dětmi, které odmítnou knihy, kvůli nesmyslům v nich obsažených. Ale samozřejmě že tu jsou pozitivní alternativy, které využívají naší energie zmizení. Domácí výuka a řemeslné dovednosti získané během záškoláctví také vyplývají z nepřítomnosti ve školním vězení. Hacking je například forma "vzdělávání" s jistými rysy "neviditelnosti."

Masově rozšířené negativní gesto proti politice spočívá v nechození k volbám. "Apatie" (tj. zdravá nuda z otřepaného spektáklu) drží dobrou polovinu národa dál od volebních místností; tohle anarchismus nikdy nedokázal! (A podobně neměl nic společného se selháním nedávného sčítání lidu.) Znovu jsou tu pozitivní paralely: "vytváření sítě" jako alternativy k politice je praktikováno na mnoha úrovních společnosti a nehierarchické organizace si získaly popularitu i mimo anarchistické hnutí, jednoduše proto, že fungují. (ACT UP a Earth First! jsou dva příklady. Anonymní alkoholici, kupodivu, také.)

Odmítnutí práce může nabýt podoby absentérství, opilosti na pracovišti, sabotáže, a naprosté nedbalosti--ale zároveň může zrodit nové podoby povstání: více samostatného podnikání, účasti na "černé" ekonomice a "lavoro nero," zneužívání sociálních dávek a další zločinné možnosti, pěstování konopí, atd.--všechny tyto činnosti jsou víceméně "neviditelné" v porovnání s tradičními levicovými konfrontačními taktikami, jako je generální stávka.

Odmítnutí církve? No, "negativní gesto" tu pravděpodobně bude... civění na televizi. Ale pozitivní alternativy nabízejí snad všechny myslitelné druhy neautoritářských duchovních forem, od "necírkevního" Křesťanství po novopohanství. "Svobodná náboženství", jak jim rád říkám--malá, sebezakládající, dílem seriózní i žertovná, kulty ovlivněné takovými příklady jako Diskordianismus a anarcho-Taoismus--jsou zakládána po celé "okrajové" Americe, a poskytují rostoucí "čtrtou cestu" mimo vliv mainstreamových církví, bigotních televizních kazatelů a konzumerismu a zvětralosti New Age. Může být také řečeno, že hlavní odmítnutí pravověrnosti se skládá z vystavění "osobní morálky" v nietzcheovském smyslu: duchovnost "svobodných duchů."

Negativním odmítnutí domova je "bezdomovectví," které je obvykle pokládáno za jednu z tváří bídy, nikdo si nepřeje být do nomadologie nucen. Ale "bezdomovectví" může být v jistém smyslu i ctností, dobrodružstvím--jak se alespoň zdá při pohledu na velké mezinárodní hnutí squatterů, našich moderních hobos.

Negativním odmítnutím rodiny je samozřejmě rozvod, nebo nějaký jiný příznak "selhání." Pozitivní alternativy raší ve zjištění, že život může být šťastnější bez nukleární rodiny, načež rozkvétá tisíc květin--od svobodného rodičovství přes skupinovou svatbu po skupiny se shodnými erotickými zájmy. Zadní voj "Evropského projektu" vede hlavní ústupovou bitvu v obraně "rodiny"--oidipovská bída leží v samém srdci Ovládání. Alternativy existují--ale musejí zůstat skryté, zvláště od počátku Války proti sexu v osmdesátých a devadesátých létech.

Jaké může být odmítnutí umění? "Negativní gesto" nenajdete ve směšném nihilismu "Stávky umění" nebo zohavení nějaké slavné malby--vidíte jej v téměř univerzálním skelném pohledu nudy, který se vplíží do očí většiny lidí už při zmínce slova "umění." Ale z čeho se může skládat "positivní gesto?" Je možné si představit estetiku, která se neváže, která se sama stahuje z historie a z trhu? Nebo má alespoň takové sklony? Která se odhodlá nahradit zastoupení přítomností? Jak to udělat, abychom cítili přítomnost i v (nebo skrze) zastoupení?

"Lingvistika chaosu" vykresluje přítomnost, která ustavičně mizí organizačním snahým jazykových a významových systémů; nepolapitelná přítomnost, prchavá, latif (v sůfijské alchymii termín pro "subtilní")--Podivný atraktant všude okolo, jehož memy (memetika - nauka kdesi krásně nazvaná jako "metafora na hraně vědy a poezie", pozn. př.) neustále vzrůstají, chaoticky utváří nové, spontánní řády. Zde máme estetiku země na pomezí chaosu a řádu, okraj, oblast "katastrofy" kde se selhání systému rovná osvícení. (Pozn. pro výklad pojmu "Lingvistika chaosu" shlédni Apendix A., a pak prosím přečti odstavec znovu.)

Zmizení umělce JE "utajení a uskutečnění umění," v termínech situacionistů. Ale odkud že to máme zmizet? A uvidí, uslyší nás ještě někdy někdo? Jdeme do Croatanu--co nás tam čeká? Naše umění se zdá být jen zápisem na rozloučenou v dějinách--"Odešli do Croatanu"--ale kde to je a co tam budeme dělat?

Znovu: Nemluvíme tady o doslovném zmizení ze světa a jeho budoucnosti:--žádný únik zpátky časem do paleolitické "původní společnosti volna"--žádná věčná utopie, žádný úkryt v horách, žádný ostrov; rovněž, žádná porevoluční utopie--nejspíš vůbec žádná revoluce!--také, žádný VONU, žádné anarchistické vesmírné stanice--ani nepřijímáme "Baudrillardovské zmizení" do mlčení ironické hyperpřizpůsobivosti. Nemám nic proti nějakému Rimbaudovi, který unikne uměním do jakékoli Etiopie, kterou je schopen najít. Ale nemůžeme vybudovat estetiku, ani estetiku zmizení, na prostém činu odchodu bez návratu--Říkáme-li, že nejsme žádná avantgarda, že není žádná avantgarda, je právě toto naším "Odešli do Croatanu"--otázkou se pak stává, jaký bude v Croatanu každodenní život? Zvláště když nemůžeme říci ani, že je ten Croatan v čase (doba kamenná, porevoluční svět) nebo v prostoru, že je to utopie nebo zapomenuté městečko na středozápadě nebo v Etiopii. Kde a kdy je ten svět nezprostředkovaného žití? Pokud může existovat, tak existuje--ale možná jenom jako druh alternativní reality, kterou jsme se ještě nenaučili vnímat. Kde máme hledat její semena--plevel rašící skrze praskliny v chodnících--z tohoto druhého světa do našeho? Stopy, směrnice pro pátrání? Prst ukazující na měsíc?

Věřím, nebo bych chtěl přinejmenším navrhnout, že jediné řešení "utajení a uskutečnění" umění leží ve vynoření TAZ. Ohradil bych se silně proti kritice, která by říkala, že TAZ sama "není nic víc" než umělecké dílko, i když se může vyznačovat jistým odleskem umění. Já chci spíš naznačit, že TAZ je jediný možný "čas" a "prostor" kde se umění děje jen pro čiré potěšení z tvořivé hry, a tvoří reálný příspěvek silám, které umožňují TAZ získat soudržnost a projev.

Umění se v uměleckém světě stalo zbožím; ale ještě hlouběji leží problém za-stoupení samotného, a odmítnutí veškerého zprostředkování. Uvnitř TAZ se prostě umění jako zboží stane nemožné; namísto toho bude podmínkou života. Překonat zprostředkování je těžší, ale odstraněním všech bariér mezi umělci a "uživately" umění bude směřovat k podmínkám, ve kterých (jak to popisuje A.K. Coomaraswamy) "umělec není zvláštním druhem osoby, to každá osoba je zvláštním druhem umělce."

Shrnuto: zmizení není nezbytně "katastrofa"--snad jen v matematickém smyslu "náhlé topologické změny." Všechna pozitivní gesta načrtnutá výše se zdají zahrnovat, na rozdíl od tradiční revolucionářské konfrontace, rozličné stupně neviditelnosti. "Nová levice" nikdy sama skutečně nevěřila své existenci, dokud se neviděla ve večerním zpravodajství. Oproti tomu nová autonomie buď infiltruje sama média a rozvrátí "je" zevnitř--nebo nebude "vidět" vůbec. TAZ existuje nejen mimo Ovládání, ale také mimo definici, mimo nazírání a pojmenovávání, tedy už vlastně zotročování, mimo chápání Státu, mimo schopnost Státu vidět.

Krysí díry v Babylónu informací

TAZ SE JAKO VĚDOMÁ radikální taktika vyskytne za následujících okolností:

1. Psychologické osvobození. To je, musíme uskutečnit (učinit skutečnými) okamžiky a prostory ve kterých není svoboda jenom možná, ale též skutečná. Musíme vědět, co že nás vlastně doopravdy utlačuje, též ve smyslu sebepotlačování a chycení se do pasti fantazie, ve které nás utlačují představy. Například PRÁCE je pro většinu z nás mnohem aktuálnějším zdrojem utrpení než legislativní politika. Odcizení pro nás představuje daleko větší ohrožení než nějaké bezzubé zastaralé zmírající ideologie. Duševní závislost na "ideálech"--které se ve skutečnosti ukazují být pouhým promítnutím naší zášti a pocitu viktimizace--náš cíl nikdy nepřiblíží. TAZ není poslem žádné společenské utopie, holuba na střeše za kterého prý máme obětovat život, a naše děti se pak snad nadechnou doušku svobodného vzduchu. TAZ musí být výjevem naší přítomné autonomie, ale může existovat jen za podmínky, že rozpoznáme sami sebe jako svobodné bytosti.

2. Kontrasíť musí expandovat. V současnosti vykazuje spíš známky abstrakce než skutečnosti. Ziny a BBSky obsahují informace, které jsou sice z části nezbytným zázemím TAZ, ale jen velmi vzácně se vztahují ke konrétním statkům a službám nezbytným pro autonomní život. Nežijeme v kyberprostoru; snít o tom že ano, znamená onemocnět cybergnosí, falešnou transcendencí těla. TAZ je skutečné místo, a buď v ní jsme nebo ne. Všechny smysly musejí být zapojeny. Web je jakoby nový smysl, takže musí být přidán k těm stávajícím--nelze ty ostatní odpojit v jakési strašlivé parodii na mystické vytržení. Bez Webu bude plná realizace celku TAZ nemožná. Ale Web není cílem sám o sobě. Je to zbraň.

3. Státní aparát (Ovládání)--musí (a my se toho musíme chopit) pokračovat v rozplývání a zároveň ve zkamenění, musí pokračovat se svém přítomném kurzu kdy se hysterická přísnost stává více a více jen maskou prázdnoty, propasti moci. Jak moc "mizí", naší vůlí k moci musí být zmizení.

Už jsme se vypořádali s otázkou, zda se nelze na TAZ dívat jako na "pouhé" umělecké dílo. Ale vy se ještě chcete dozvědět, jestli je to něco víc než bídná krysí díra v Babylónu informací, třeba i bludiště tunelů, více a více propojovaných, ale stále zasvěcených jen ekonomice slepé uličky pirátského parazitismu? Odpověděl bych, že radši budu krysou ve zdi než krysou v kleci--ale zároveň tvrdím, že TAZ všechny tyto kategorie přestupuje.

Svět, ve kterém se TAZ povede zakořenit, by se mohl podobat světu, který předpověděl "P.M." ve svém fantastickém románu bolo'bolo. TAZ je snad "proto-bolo." Ale vzhledem k tomu, že TAZ existuje teď, znamená mnohem víc než světský negativismus protikulturního pryč-z-toho. Připoměli jsme si slavnostní aspekt okamžiku, který je neOvládán, a který se drží spontánního sebeovládání, bohužel jen ve zkratce. Plná, skutečná podoba je "zjevení"--vrcholový zážitek na společenské i individuální stupnici.

Osvobození je uskutečněný zápas--v tom tkví podstata Nietzscheho "sebepřekonání." Vodítko pro přítomnost si může vzít vzor také z Nietzscheho putování. Je to předzvěst driftování, situacionistického smyslu pro získávání a Lyotardovy definice driftworku. Můžeme předvídat úplně nový zeměpis, druh poutní mapy na které jsou poutní místa nahrazena vrcholovými zážiky a TAZami: skutečná věda psychotopografie, kterou by snad šlo nazvat i jako "geoautonomii" či "anarchomancii."

TAZ zahrnuje druh zvířeckosti, růst od krotkosi k divokosti(-čině), "návrat" který je zároveň krokem kupředu. Také vyžaduje "jógu" chaosu, projekt "vyšších" uspořádání (vědomí či prostě života) které se přibližují při "surfování na čele vlny chaosu" z komplexního dynamismu. TAZ je uměním neustále vzrůstajícího života, divokého a jemného--svůdník, ne násilník, pašerák a ne krvelačný pirát, tanečník, ne eschatolog.

Přiznejme si, že jsme zažili oslavy, při kterých bylo v jediné rozzářené noci dosaženo země splněných přání. Máme snad nevěřit, že politika jedné takové noci je méně skutečná a významná než, řekněme, celé vláda USA? A některé z "oslav" které jsme tu zmínili trvaly dva nebo tři roky. Nestojí to snad za představu, za zápas? Zkusme studovat neviditelnost, vytváření pavučiny, psychický nomadismus--a kdo ví, čeho nakonec dosáhneme?

--Jarní rovnodennost, 1990

Apendix A. Lingvistika Chaosu

NE PŘÍMO VĚDA, spíš nápad: některé z problémů lingvistiky mohou být vyřešeny nahlížením na jazyk jako na komplexní dynamický systém nebo "pole chaosu."

Ze všech ohlasů na Saussureovu lingvistiku nás zde obzvlášť zajímají dva: první, "antilingvistika," může být sledována--v moderní době--od Rimbaudova odchodu do Etiopie; k Neitzcheovo "obávám se, že dokud budeme mít gramatiku, nezabili jsme Boha úplně"; dadaistům; Korzybského "mapa není území"; Burroughsovy výstřižky a "průlom do šedého pokoje"; k Zerzanově útok na jazyk vůbec jakožto na zastoupení a zprostředkování.

Druhý, Chomského lingvistika, s vírou v "univerzální gramatiku" a třemi diagramy, představuje (jak věřím) pokus o záchranu jazyka objevením "skrytých neměnností," podobným způsobem jakým se jistí vědci snaží "zachránit" fyziku od "iracionality" kvantové mechaniky. Ač je anarchista, Chomsky zde může být podezírán ze spolčení s nihilisty, a jeho krásná teorie má ve skutečnosti mnohem víc společného s platonismem a sůfismem než s anarchismem. Tradiční metafyzika popisuje jazyk jako čiré světlo zářící skrze barevná skla archetypů; Chomsky mluví o "vrozené" gramatice. Slova jsou jako listy, větve jsou věty, rodné jazyky jsou údy, jazykové rodiny kmeny, a kořeny jsou v "nebesích" ...nebo v DNA. Nazývám to "hermetalingvistikou"--hermetickou a metafyzickou. Zdá se mi, že nihilismus (či na počest Burroughse "HeavyMetalingvistika) zavedla jazyk do slepé uličky a hrozí nám ukázat jeho "nemožnost" (veliký čin, ale značně depresivní)--zatímco Chomsky vydává slib a naději na spasení v poslední chvíli, což obojí mohu jen těžko přijmout. Také bych si přál "zachránit" jazyk, ale bez utíkání se k nějakým "strašákům," nebo údajných pravidel Boha, hry v kostky, či Univerza.

Když se vrátím k Saussureovi a jeho posmrtně vydaným poznámkám o anagramech v latinské poezii, najdeme určité narážky na způsob, jímž lze uniknout dynamice znaku/významu. Saussure se střetl s podnětem k jistému druhu "meta"-lingvistiky která se děje uvnitř jazyka, spíš než by byla vynucována nějakým kategorickým imperativem "zvenčí". Jakmile si jazyk začne hrát, jako v jím zkoumaných akrostických verších, vypadá to jako by se rozezněl sebezesilující komplexitou. Saussure se snažil anagramy vypočítat, ale čísla mu utíkala (snad jako kdyby v tom byly nějaké nelineární rovnice). Navíc začal nacházet anagramy všude, i v latinské próze. Začal se divit, zda nemá halucinace--nebo zda nejsou anagramy přirozeným nevědomým procesem mluvy. Nakonec projekt opustil.

Divím se: kdybychom prohnali počítačem dostatek takových dat, byli bychom schopni modelovat jazyk v podmínkách komplexních dynamických systémů? Gramatika pak nemusí být "vrozená," ale vyvstává z chaosu jako samovolně se rozvíjejí "vyšší řády," v Prigoginově smyslu "tvořivé evoluce." Gramatika může být myšlena jako "podivné atraktanty," jako skrytý vzorec který anagramy "působí"--tyto vzorce jsou "skutečné" ale "existují" jen ve výrazech podvzorců kterými se projevují. Pokud je význam neuchopitelný, snad je to tím, že vědomí samo, a tudíž i jazyk, je fraktální.

Shledávám tuto teorii více uspokojivě anarchistickou než anti-lingvistiku či Chomského lingvistiku. Napovídá nám, že jazyk může překonat zastoupení a zprostředkování, ne protože je vrozený, ale protože je chaos. Na to poukazují všechny dadaistické experimenty (Feyerabend popsal svoji školu vědecké epistemologie jako "anarchistický dada") s hlasovou poezií, gesty, výstřižky, řečí zvířat, atd.--všechno tohle nemíří ani na odhalení či zničení významů, ale na jejich vytvoření. Nihilismus pochmurně ukazuje, že jazyk "svévolně" vytváří významy. Lingvistika chaosu se smíchem souhlasí, ale přidává, že jazyk umí překonat řeč, že jazyk umí vytvořit svobodu mimo sémantickou tyranii zmatení a rozkladu.

Apendix B. Aplikované požitkářství

BONNOTŮV GANG byli vegetariáni a pili jedině vodu. Skončili špatně (ač malebně). Rostlinná strava a voda, v celku skvělé věci--skutečně čistý zen--nesmějí být požívány jako mučednictví, ale jako svátost. Sebezapření jako radikální praxe, popud Levellerů, příchuť skleslosti z konce milénia--tato tendence má v levicovém hnutí prameny v historii, které sdílí i neopuritánský fundamentalismus a moralistická reakce naší dekády. U nové askeze, a je jedno jestli je praktikována anorektickými blázny do zdraví, policajtskými sociology se sevřenými rty, velkoměstkými straight edge nihilisty, fašistickými baptisty co se krmí jen kukuřičným chlebem, socialistickými škodiči, protidrogovými republikány... ve všech případech je motivační síla stejná: zášť. Zášť.

Oproti současné pecksniffovské anestezii vystavíme celou galerii praotců, hrdinů kteří vytáhli do boje proti špatnému vímání, ale přesto znali jak se bavit, genofond srdečnosti, vzácnou těžko definovatelnou kategorii, veliké myslitele nejen pravdy, ale přímo pravdy rozkoše, vážné ale ne sucharské, které jejich radostná vloha činí nikoli lenivými, ale ráznými, duchaplnými ale ne trýzněnými. Představte si Nietzscheho s dobrým trávením. Ne vlažné epikurejce ani vypasené prostopášníky. Druh duchovního hedonismu, ta pravá cesta rozkoše, vize hodnotného života který je zároveň vznešený a přístupný, zakořeněný ve smyslu pro skvostnou nadštědrost skutečnosti.

Šejk Abu Sa'id Khorassanský
Charles Fourier
Brillat-Savarin
Rabelais
Abu Nuwas
Aga Khan III
R. Vaneigem
Oscar Wilde
Omar Khayyam
Sir Richard Burton
Emma Goldman
přidej své vlastní favority

Apendix C. Dodatečné citáty

A nám udělil povolání stále nezaměstnaných
Vždyť konec konců, kdyby chtěl, abychom pracovali,
Nestvořil by toto víno, toto víno
Když máš břicho plné tímto vínem, pane, tímto vínem
poženeš se, aby ses upsal honbě za ziskem?

--Jalaloddin Rumi, Diwan-e Shams

Zde s pecnem chleba pod stromy
láhev vína, kniha veršů--a ty
Vedle mě zpíváš v divočině--
Ta divočina už teď vlastně ráj je.
Ach, má lásko, naplň pohár tišící
smutky minulé i strachy budoucí--
Zítřek?--vždyť ten už od včerejška dělí
Sedm tisíc let zapomění...
Ach lásko, co když se s osudem spikneme
a tenhle ubohý Plán Věcí vezmeme,
A prostě na kousky roztrháme spolu
Bychom ho Touze Srdce blíže poskládali znovu!

--Omar FitzGerald

(- Básník žijící před tisíci léty v Perzii, Omar Khayyám, byl překládán do angličtiny Edwardem FitzGeraldem, který do básní vložil dílem své vlastní myšlenky, poz. př.)

Dějiny, materialismus, monismus, positivismus, všechny možné "ismy" tohoto světa jsou jen staré a rezavé krámy, o které se nestarám a které nepotřebuji. Mým zákonem je život, mým smyslem smrt. Chci žít náruživě, abych mohl svůj život tragicky naplnit.

Čekáš na revoluci? Ta moje už dávno začala! Až budeš připraven (Bože, TO nekonečné čekání) nebudu se zdráhat jít chvíli s tebou. Ale až ty se zastavíš, já budu moci pokračovat v šílené a triumfální cestě vstříc mocnému a sublimnímu dobytí nicoty! Každá společnost, kterou vystavíš, bude mít svá omezení. A mimo tato omezení vždy půjdou svévolní a udatní tuláci, a jejich divoké & panenské myšlenky--ti, kteří nemohou žít bez neustálého plánování nových a strašlivých výbuchů revoluce!

Hlásím se k nim!

A po mě, stejně jako přede mnou, budou další kteří promluví ke svým druhům: "Obraťte se k sobě a ne ke svým bohům a modlám. Najděte co se ve vás skrývá; vyneste to na světlo; projevte se!"

Protože každý člověk - který při hledání své vnitřní podstaty objeví, co se v něm tajemně skrývá - jest stínem, který zatmívá podobu každé společnosti, jaká jen může pod sluncem být! Všechny společnosti se třesou, když pohrdavá aristokracie tuláků, nepřístupných, jedinečných vládců ideálů a dobyvatelů nicoty, odhodlaně vykročí.

Tedy pojďte, bořitelé model, kupředu!

"Vždyť již i obloha se zlověstně zatměla a ztichla!"

--Renzo Novatore Arcola, January, 1920

PIRÁTOVA ŘEČ

Kapitán Bellamy

Daniel Defoe, píšící pod pseudonymem Kapitán Charles Johnson, sepsal text, který se stal prvním směrodatným historickým dokumentem o pirátech, Všeobecnou historii loupeží a vražd těch nejnechvalněji proslulých pirátů. Podle Jolly Roger Patricka Pringleho se pirátům nejlépe verbovalo mezi nezaměstnanými, uprchlými nevolníky a převáženými zločinci. Volné moře bylo jako stvořené pro neustálé srovnávání třídních rozdílů. Defoe líčí, jak pirát známý jako Kapitán Bellamy držel řeč ke kapitánovi ukořistěné obchodnické lodi. Tento kapitán právě odmítl výzvu stát se pirátem.

Mrzí mne, že ti nemůžeme vrátit tvou šalupu, protože považuji za nedůstojné působit někomu škodu, když z toho nemám žádný zisk; zatracená loď, teď jí musíme potopit a přitom bys jí jistě mohl využít. Ale ty jsi patolízalský panák, jako všichni ostatní kdo se podrobí zákonům, které ustanovili boháči jen pro svou ochranu; a ti zbabělí hejsci nemají odvahu ani aby sami bránili to, co svým darebáctvím získali; ale čert je vem všechny: proklínám tu bandu lstivých lotrů, a tebe, který jim sloužíš, jako ťulpase se slepičím mozkem. Haní nás, ti lumpové, a přitom je tu věru jen ten rozdíl, že oni okrádají chudé pod pláštíkem zákona, zatímco my obíráme bohaté zaštítěni jen svou odvahou. Copak se radši nestaneš jedním z nás, než abys škemral o práci u těch neřádů?

Když kapitán odpověděl, že mu svědomí nedovolí porušit zákony Boží a lidské, pirát Bellamy pokračoval:

Ty ďábelsky svědomitý ničemo, já jsem svobodný kníže, a mám stejnou autoritu k vyhlášení války celému světu, jako někdo kdo má stovky plachetnic na moři a armádu 100,000 mužů v poli; a mě svědomí říká toto: žádné vybavování se s usmrkanými holobrádky, kteří dovolí nějakým nadřízeným, aby s nimi drhli podlahu.

VEČERNÍ OSLAVA

Nejvyšší podobu lidské společnosti v rámci existujícího společenského řádu je možno vidět v salónu. Při vkusné a vytříbené schůzce aristokratických tříd není místo pro neslušné zasahování legislativy. Individualita každého je plně akceptována. Společenský styk je proto perfektně uvolněný. Konverzace je plynulá, duchaplná a pestrá. Skupinky se utvářejí jen podle přitažlivosti tématu. Neustále se rozpadají a přemisťují v součinnosti s tímto jemným a všeprostupujícím vlivem. Vzájemná úcta proniká všemi třídami, a ta nejdokonalejší harmonie, jaké kdy bylo dosaženo při složitosti lidských vztahů, vítězí v přesně těch podmínkách, kterých by se zákonodárci a státníci zděsili jako naprosté anarchie a zkázy. Pokud tu vůbec jsou pravidla etikety, jsou to spíše návrhy zásad přijímaných a posuzovaných každým pánem a každou dámou jednotlivě, podle individuálního smýšlení.

Je myslitelné, že při veškerém budoucím rozvoji lidstva, doprovázeném nesčetnými prvky dnes nepředstavitelného pokroku, dosáhnou celá společnost i všechny společenské vztahy takového stupně dokonalosti, jakého již je dnes dosaženo v jistých jejích sférách za speciálních podmínek?

Představme si však, že je společenský styk v salónu určován specifickými pravidly. Stanovme čas, po který se může každý gentleman bavit s dámou, podle pevného řádu; precizně stanovme pozice, ve kterých se smí stát nebo sedět; téma, na které se může mluvit, a tón hlasu i přidružená gesta s jakými lze operovat pečlivě vyberme, to vše pod záminkou zabránění zmatku a vzájemným zásahům do osobních privilegií a práv - nestane se pak všechno strašlivě vypočítavé, neuvede to docela jistě společenské styky v nesnesitelné otroctví a beznadějnou zkázu?

--S. Pearl Andrews The Science of Society

Přeložil Josef Korous

Odkazy

Kategorie: Filosofie     Téma: Ontologická anarchie       Datum: 18/2/2007    Přečteno: 1587x