Zčásti jen takové zamyšlení - smrdí trochu beyovštinou, kterou jsem se načichl při překládání, nicméně vychází spíš z několika mých zážitků z poslední doby. Přesto může být chápáno jako komentář k textu TAZ.
Zásadním předpokladem svobody je, že na ni člověk MÁ. Že je schopen fungovat bez vnějších zábran, aniž by si, nebo někomu jinému, dělal zbytečné problémy, zlou karmu, chcete-li. Vzhledem k tomu, že neznám recept, jak k tomuto stavu dovést "lidstvo" - pravděpodobně by se muselo jednat o nějakou hromadnou aplikaci meditace, psychoanalýzy, zenového výcviku - nezbývá mi, než konstatovat, že pro jedince, schopného fungovat svobodně, představují větší problém než represivní orgány a společenská mašinérie ti, kteří svobodně fungovat nedokážou, bohužel však nemají vnitřní a vnější zábrany. Dlouhodobý trend v západní demokracii směřuje, zdá se, k odbourání zvnitřnělých i reálných zábran, ačkoli mnoha lidem zůstává vlastní vyloženě dobytčí povaha.
Poznat, kdo umí žít a bavit se svobodně, a kdo ne, je celkem snadné. Troufnu si říct, že poznám už z výrazu tváře skutečného rebela od rozmazleného spratka. Rozdíl tu je asi jako mezi zlodějem, který se tiše s punčochou přes hlavu plíží nocí, a "zlodějem", který s povykem a zlatým řetězem na krku vyžaduje na sociálním úřadě podporu.
Hlasité dovolávání se demokracie, lidských práv, toho co je "normální" atd., zároveň nevalné povědomí o vlastní hodnotě, propadnutí "návykovým" látkám, které jsou pro svobodného ducha hračkou - vnitřní stav. Arogance, otrlost a tupost, hraná sebejistota, neúcta ke kráse a životu jsou vnější projevy tohoto.
Vedle zcela neschopných jedinců -- kteří se nadchli pro jim zcela neznámé pojmy jako "svoboda" a "anarchie" obdobným způsobem, jako se náboženský fanatik staví za svou víru, aniž by měl reálnou zkušenost "boha" ať už meditací, nebo, co já vím, orgasmem ;-) -- představují právě vnitřně bídní lidé bez zábran pro "volnomyšlenkářství" (-svobodomyslnářství ;-)) zásadní problém. Přirovnal bych ho k problému, který představují sebevražední atentátníci pro Islám, duchovní pošukové pro skutečnou mystiku, scientologičtí manipulátoři a obdobné organizace pro "vědeckou" (ok - řekněme pseudovědeckou, problém není věda nebo pseudověda, ale svoboda X zotročení) práci s lidským nitrem.
Tito lidé si berou do svých špinavých pracek nejlepší nástroje, a nejen že je ničí, dokonce je mění ve zkázonosné hračky.
Nejjednodušší příklad: Mám rád dobré pití, ale ne ožraly, kteří neví kolik snesou, a pak vyvolávají rvačky a zvrací po chodnících.
Atd. - vandrák v punkerském oblečku co žebrá před nákupním střediskem, tragéd, který čmárá jakési kraviny po zdech v domnění že tvoří graffiti, zkouřený týpek za volantem, vůbec obecně takoví ti "mladí úspěšní flákači" kterým připadá jako dobrá zábava všechno co nějak obtěžuje ostatní; "umělci", kteří jakoby v duchu "beyovského" poetického terorismu napadají šedou tvář reality, ale jejich výtvory jsou prakticky stejně blbé, nudné, nevzrušující... znáte takové ty "odvázané" politické satiry a přepsané dopravní značky -> člověk si říká, bože, proč, tihle ubožáčci svými výstřelky rozhodně nevyřeší své ani mé problémy, neukážou mi správnou cestu, neuspokojí moje potřeby a touhy, nevytvoří změnu K LEPŠÍMU - a pokud ne, opravdu je ve svém okolí nemusím. Když "výstřednost" nevede k něčemu úžasnému, krásnému a vzrušujícímu, radši bych prosil všední nudnou realitu a klid na práci a zájmy, bez zaostalců hrajících fotbal na silniční křižovatce, bez hluku který mi brání spát, bez nafoukaných samozvaných uměleckých teroristů (kterým samozřejmě nejde o to, docílit nějaké změny nebo se realizovat, prostě dobře ví, že bez trochy povyku po nich pes neštěkne.)
Často není třeba ani zlý záměr. Sebelepší myšlenka může být zničena prostou neschopností. Pokud si hnutí proti umístění vojenské základny zvolí jako mluvčího "dobrého strejce" s projevem zaostalého žáka základní školy, výslovně tím nahrává druhé straně. Pokud jakýsi pomatenec zásobuje tiskoviny alternativního hnutí reporty, které hrubě zkreslují realitu, a jsou plné chyb a nesmyslů, opět.
Nechci říct, že požaduji po všech naprostou dokonalost, naopak. Lidé jsou různí, a celkem dělají jen to, na co mají. Ale někdy se dovedou neuvěřitelně překonat - pozitivně. Často je i jejich chyby právě vedou k dobrým činům nebo hodnotné tvorbě. Nevadí mi, že Bey je pedofil, a třeba W. S. Burroughs byl feťák, že Ezra Pound podporoval Mussoliniho. To, co je mi silně proti srsti, a co jsem se zde pokusil pojmenovat, je jakési samozřejmě drzé chování absolutně škodlivých jedinců, kteří kromě páchání zbytečné škody na všem možném na sebe strhávají pozornost, a tím přímo nahrávají represivním a "zazdívacím" tendencím ve společnosti, v každém z nás.
Ale také nechci tvrdit, že si cením výjimečných "exotů", kteří vytvořili něco hodnotného víc, než obyčejných lidí. Člověk může být třeba policista nebo pouliční dealer mobilů, a nijak to nesníží jeho cenu. Některé aspekty jeho práce ho mohou bavit - dokonce si dovedu spíš představit, že dealera baví komunikace s lidmi, než obtěžování kolemjdoucích na ulici, že policista má lepší pocit když zabrání skutečné krádeži, než když musí pronásledovat datové "piráty" (od kterých má doma plný harddisk dat...) Toto samozřejmě neospravedlňuje instituci, která může být skrznaskrz špatná a může nás vést do spravedlivého konfliktu s v jádru dobrými lidmi - ale mnoho lidí páchá zlo, aniž by je k němu nutila jakákoliv instituce, z pouhé blbosti a vnitřní bídy! Co je k tomu nutí? Dá se jim pomoci?
Co si budeme povídat - informační svoboda je téměř absolutní, volného času dostatek, ekonomicky žijeme, alespoň ve srovnání s jinými kraji, téměř v blahobytu. Všechny možnosti k sebezdokonalení máme před sebou. Na druhou stranu, útlak je stále patrný, stále je proti čemu se vymezit, s čím bojovat, za co bojovat. Tedy i motivace tu je. Kdo v těchto podmínkách zůstane stádním zvířetem, nemůže chtít ani vteřinu mého času. Nepodám mu ani prstíček pomoci - však vím, se zlou bych se potázal. Nejlíp mu ještě pomůžu, když jím budu opovrhovat a dám mu najevo, že má problém. Pokud ovšem nejsem v situaci, kdy v zájmu obrany své sféry raději ustoupím, a velice zdvořile se pokusím tohoto člověka ze svého okolí odstranit. Nechci se špinit. Násilí tu skutečně ničemu nepomůže, kdo má žaludek na válku s touto "chátrou", která přesně podle Nietzscheho předpokladů dnes ztrácí veškeré zábrany, musí brát i využití policejní moci jako samozřejmý nástroj. Koneckonců, policisté jen dělají svou práci. Nebo zorganizovat určitý druh občanské milice. Asi si říkáte - co to kurva je, tohle že píše člověk, co si říká anarchista? Ale já jsem pro pořádek - určitým způsobem. Velký vnitřní zmatek a boj je to, co vede k vyrovnanosti: zenový výcvik. Tato vyrovnanost pak umožňuje svobodný, plný a veselý život, který se může zdát splněným anarchistickým snem. Ale já nevím, jak zprostředkovat tuto zkušenost všem lidem. Možná to ani nejde. A koneckonců, nemám zdaleka takové ambice. Co vím - pokud je vytvořena "Beyovská" zóna, ať už pro jednotlivce nebo skupinu osob, musí se "skrýt" před státem... a bránit před chátrou.
Celková bezútěšnost plynoucí z toho, k jak ubohým následkům často vede svoboda, a se zjištěním, jak dobrý pro mne mnohdy byl řád, omezení a vůbec ta "nemožnost svobodně se nadechnout" - následný bohatý vnitřní život, výborná škola ducha... - mne vede k pocitu, že pevný dogmatický systém, nějaká obdoba diktatury, například, nebo nábožensky nesekularizovaného státu - s dostatkem prostoru pro individuální rozvoj lidí, kteří o tento rozvoj skutečně stojí a mají k němu předpoklady, není nic, čeho bych se bál, nebo proti čemu bych bojoval. Naopak pokud se jedná o iniciativu, která má zajistit určitou formu "pořádku" v mém okolí, jsem pro.
Anarchofašismus se může zdát definicí východiska, ke kterému se tu dostávám. Řekl bych ale, že to je až zbytečně děsivý název pro něco naprosto samozřejmého a dobrého. Jděte s tím k šípku: chci žít a užívat si, a zatím mi v tom nebránil ani tak stát, jako blbí, omezení, ano řeknu klidně podřadní - lidé. A tito nejsou JEN produktem státu, kapitalismu, "oidipální" rodiny atd.- to bychom značně přeceňovali moc těchto institucí, která formovala mě stejnou mírou jako je.