Tak co to vlastně znamená, ta Ontologická anarchie, co je to vlastně ta TAZ? Co nám to tu ten Bey podsouvá? Islámský terorismus? Homosexuální sionismus? Marxismus-Stirnerismus nebo pederastický Súfismus? A kdo to vlastně je? Anarchofašista? Úchyl "zaměřený na chlapečky"? "Gnostická elita, nebo zrádce?" Co chce, o co mu jde? Jak se mu to stalo? A proč bych to měl proboha číst, nedej bože se to snažit pochopit?
Ale ono to není tak složité. Jde mu v zásadě o vysvětlení, že veškerý vnucený, vnější (=ve smyslu mimo vlastní osobnost), "policejní" řád je irelevantní, zbytečný, když ne přímo zločinný. Anarchistickou společnost si není možné představovat jako jakýsi socialismus, jako společnost s jakýmsi minimem základních zákonů - měla by být zcela bez zákonů, vlastně by to neměla být ani společnost, ale volné společenství "egoistů", "nadčlověků", "probuzených".
Současný systém, terminální (=tedy nestvůrně obrovský, dosahující nejzazší krajnosti v potlačení různosti života, smrtící, ale: zároveň už umírající, rozpadající se, sebedestruktivní) Stát, Impérium spektáklu a simulace (poznatek: není to nezbytný nedostatek nebo vrozená lačnost, co činí lidi nešťastnými a krutými, je to vnucené HRANÍ NA svět, ve kterém je uměle vytvořena bída, a uměle vyvolána lačnost) se podle Hakima Beye zrodil s neolitem, kdy pohodlný život lovců/sběračů vystřídala zemědělská dřina tvořící "problémový" nadbytek.
S tím se dá jistě polemizovat: vědecký pokrok přinesl mnoho dobrého, nikdo (vlastně ani Bey sám) se nechce zříci jeho výhod. Někteří autoři, jako je John Gray, nejspíš správně argumentují, že lidé nezačali obdělávat půdu (žít ve městech, pracovat v továrnách, tísnit se v panelových bytech) proto, že by to bylo pohodlnější. Bylo to nutné. Prostě se nám dařilo příliš dobře, začalo nás být příliš mnoho, a starý způsob obživy a bydlení už tím pádem nedostačoval.
Z pohledu ontologické anarchie je ale tohle všechno stejně jedno. Jde o to vidět - tam kde "policejní" osobnost vidí jen bídu, starosti a námahu - tu starou dobrou "paleolitickou" štědrost, ať už ji poskytuje příroda nebo paradoxně kapitalismus, která přímo volá po využití. Určitá míra zločinnosti je nevyhnutelná - nicméně všimněte si, jak nejelementárnější zákony (autorská práva, silniční zákon, drogové zákony) už teď dělají zločince v podstatě z každého.
Řešení Hakim Bey nevidí v žádné ideologii usilující o společenskou změnu zvenku, ani o změnu vědomí rovnající se úniku a rezignaci. Základní předpoklad je, že "nietzcheovské 'sebepřekonání' poskytuje základ organizaci pro svobodné duchy (a minimálně teoreticky i pro anarchistickou společnost). V osobnosti policejního státu je libidinózní energie prokletá & svedená k sebepotlačení; každé ohrožení kontroly má za následek křeče násilí. V osobnosti svobodného ducha jsou energetické toky nepřehrazené & tedy turbolentní ale zároveň jemné--to chaos našel své podivuhodné lákadlo, dovolující vzniknout novému spontánnímu řádu." (Bojkot kultury poldů)
To je podle mě zásadní poznatek, který můžeme vysledovat ve všech naukách, prohlašujících člověka v zásadě za dobrého, od původní Freudovy psychoanalýzy (před konceptem "pudu smrti") a jejího rozvinutí "šíleným" Wilhelmem Reichem, až po Crowleyovu "Magick": "konej co uznáš za vhodné...". Je zajímavé, jak někdy tato myšlenka prosvítá veškerou skepsí, jako například v klasickém satanismu podle La Veye. La Vey nepopírá, že člověk je sobecké, násilnické zvíře. Ale i pak je podle něj větším přínosem pro všechny bezohledné sobectví a ukájení (i perverzních) vášní, než svatouškovství a (sebe)omezování (ne sebevláda!) jakéhokoli druhu. Dáme-li slovo autoritě, Albert Einstein řekl: "...koneckonců nevěřím na výchovu. Jediným vzorem by si měl být každý sám, i kdyby to měl být vzor jakkoliv špatný." (a pan Werich ono známé, "když už člověk jednou je, ...")
Hakim Bey se inspiruje v různých společenských a náboženských hnutích, které mají ve větší či menší míře společné dvě věci: požadují naprostou svobodu pro člověka (anarchie) A ZÁROVEŇ požadují po (v dokonalejším případě i nabízejí) člověkovi "duchovní" osvícení (ve skutečnosti pouze přirozené uvědomění si samozřejmého stavu), které mu umožní tuto svobodu využívat ke štěstí svému i svých bližních.
Některá hnutí tápají v druhém požadavku, jako nadšený snílek, který předpokládá, že ostatní už uvažují stejně jako on: sem bychom mohli zahrnout současný anarchismus i křesťanské kacířské směry, jako byli ranteři, levelleři, diggeři, radikální monisté ("tělo i duše jedno jsou") a antinomisté (doslova "proti zákonu"). Jiné se zas soustředí na vnitřní duchovní změnu, a zůstávají pasivní vůči vnější realitě: sem je často řazen Zen Buddhismus a Taoismus - Bey podle mě správně argumentuje tím, že v současné společnosti je tolik věcí hluboce nepřirozených, že dosáhnout přirozenosti, "taa" vyžaduje hrubou manipulace a násilí vůči zdánlivě "normálním" a "přirozeným" věcem - i ve struktuře vlastní osobnosti - čímž se shoduje s některými psychoanalytickými myšlenkami.
Ideální vzor nakonec Bey nachází v radikálním Islámu: Islám totiž samou svou podstatou nezná sekularizaci: oddělení moci světské od církevní. Islámský svět dlouho vůbec neznal pojem územního státu (další inspirace pro TAZ?) - vládce společnosti měl být vládce duchovní, ímám, prorok. Prorok - Mohammed, Ježíš, Buddha - chlápek odnikud, který si získá autoritu, obdiv a lásku zcela jinak než společnost diktuje. Představte si, že by v Novém Zákoně byla stanovena podmínka, že Ježíš (OK, trochu jiný Ježíš než jak je líčen evangelii i filmově/muzikálovou fikcí o "lidském" Ježíšovi) jakožto "Syn boží" je jediný, kdo má právo rozhodovat o věcech společenských, nebo vůbec "kecat ostatním do života." Představte si, že by měl tento Ježíš děti, na které by toto právo přešlo, se vším, co s tím souvisí: neschopný nástupce, bratrovražedné boje, noví "samozvaní" proroci, prohlašující se za "syny boží": vlastně obraz dějin Islámu.
Nicméně v lidech by zůstalo to vědomí přirozené autority, která stojí vysoko nad světskou mocí (která má právo být nanejvýš jen nezbytným "servisem"). V islámském světě se to stalo, i proto se domnívám, že "Irák" - resp. co se tam děje - je věčná záležitost, kterou neodstraní dosazení žádné vlády. Vzpoura rodinných klanů, národnostních i stranických frakcí a odštěpených sekt proti politickému systému "demokratického západního" typu si tu vždy získá podporu. Bey se domnívá, že jisté kacířské odnože Islámu pochopily, že KAŽDÝ ČLOVĚK KTERÝ SI UVĚDOMÍ SÁM SEBE - boha, se kterým tvoří jednotu - je prorok, Ímám, neomezený, svrchovaný vládce. Těmto kacířům dal Islám zázemí k fanatickému boji proti "systému" - nicméně pokud jim situace nedovolovala vést válku "celému světu" ze svých hradů v poušti, dodržovali "naoko" opovrhovaná pravidla společnosti, kterých je ostatně pro neuvědomělé lidi potřeba. (Podobně Nietzsche opovrhoval liberalismem a demokracií, které si hrají na jakési univerzální dobro, a přitom jsou jen iluzí - to už radši otevřenou tyranii, která drží "chátru" na uzdě a svobodného ducha stejně nezlomí) Zároveň "vyvinuli" nauku, způsob jak skrze meditaci, sexualitu, putování atd. systematicky pracovat na svém vědomí, na nalezení svého "božství".
Jistě. Nemusíme se pouštět do teologických rozborů, abychom si uvědomili, že současný oficiální "Islám" nemá s tímto nic společného, a že bychom podobně mohli vykládat vlastně každé náboženství, i křesťanství: "všichni jsme děti boží", prvotní hřích jako výměna přirozeného života za život v iluzích, falešných hodnotách - nakonec i ten "proklínaný" gnosticismus, ideje=přirozená skutečnost (tao, chaos), iluze=myšlenkové "měření", škatulkování (sanskrt. "mája", ze kterého pochází angl. slova jako man (ten, kdo je mírou všech věcí), matter, matrix). Troufnu si říct, že na počátku každého náboženství byl "prorok", který spontánně pochopil "chaos", přírodu, tao - a jehož žáci nedokázala jeho učení předat jinak, než dodržováním irelevantních "přikázání". A vždy se také našel odštěpný směr, kacířství, Zen, Asasíni, kteří odvrhli tato pravidla v spontánním pochopení skutečnosti. Někteří selhali - viděli cestu pouze v odporu. Jiní se stáhli do sebe, do klášterů v horách, knih a meditací. Jiní uspěli: nevíme o nich mnoho, museli zůstat skrytí ve svých "autonomních zónách". V nedávné době se tomuto ideálu revolučního A ZÁROVEŇ sebezdokonalujícího hnutí blížili situacionisté. Bey také často odkazuje na podivnou církev Chrám Maurské vědy, existující v první polovině tohoto století v USA.
Je třeba zničit falešné bůžky, odhalit iluze, najít svou přirozenost - a zároveň se nestahovat ze života, nezříkat se přirozených potřeb a touhy (což je pravděpodobně nejvyšší stupeň jistých východních nauk: ne zřeknutí se hmotného světa, ale dosažení vyrovnanosti, "neutrpení", při zachování vášně k životu - též Oshoův "Zorba Buddha"). Krokem k tomu, a zároveň cílem (i když ne konečným, existuje-li konečný cíl) je dočasná autonomní zóna, TAZ: "...můžeme uchvátit pár okamžiků, pár čtverečních metrů reality které vnutíme svou absolutní vůli, své royaume. L'etat, c'est moi."
TAZ není žádná komplikovaná nauka či teorie, i když ji Bey popisuje tak, že se mnozí budou chytat za hlavu - snad i to je účel. Po pozorném přečtení nejspíš zjistíte, že i ve vašem životě jedna (nebo víc) dočasná autonomní zóna je (byla), i když jste jí možná nikdy nepřikládali větší význam. Na to je takováto zóna příliš přirozená, samovolná, vzdálená strašákům "cílů", "ideálů" a "hodnot", jakým jsme se naučili přikládat význam. Je možné proto dodat i: dětská.
Troufnu si tvrdit, že už samotné čtení TAZ funguje jako "revoluční akce": vzbuzuje zájem o náboženství, filosofii (nikdy by mě samotného nenapadlo zabývat se Buddhismem nebo Islámem: jak mi může nějaký soubor pravidel, nějaký bláznivý dědek v turbanu nebo kimonu pomoci slnit má přání? Navíc znám pár lidí, kteří se zabývají kdejakou mystikou, nebo filosofii dokonce studují, a rozhodně si z nich vzor brát nechci...), tvoří pochybnosti, otázky, odpor (jistě i vůči autorovi - mnohokrát jsem ho podezíral, že místo historických skutečností (ok, tak "skutečností") předkládá svoji značně nevázanou představu, viz. republika Fiume), zkrátka vytváří "...'pravidla rozbíjení' přikázaného vnímání k dosažení přímého prožívání, něco obdobného jako proces kterým chaos spontánně vyúsťuje ve fraktální nelineární řády, nebo způsob jakým se "divoká" kreativní energie přetváří ve hru & poesii." (Pro sjezd výstředních náboženství)
Podoby útlaku se mění, bojím se, že nikdy nepůjde tak docela říct, že "tohle už je za námi": když J. Mander výkladem Huxleyho argumentuje, že moderní totalita je pravým opakem starých režimů, že vládnout pomocí strachu vyvolaného umělým násilím a nedostatkem je nejen zbytečně kruté, ale především neefektivní a pro vládce nevýhodné, neznamená to, že najednou nezjistíme, že jsme "ohroženi" Islámem (nebo čímkoliv jiným) a vedeme válku o jakási zdroje (o které já osobně vůbec nestojím, a i když válku vyhraje "správná strana", nestanou se mými) s kýmsi (o kom si nemůžu udělat vlastní obrázek), válku kterou odstartoval jakýsi podivný incident (který naprosto nemám možnost si ověřit)... Dočasná autonomní zóna je taktika použitelná v každé situaci, "revoluční" a zároveň samozřejmá svým sobectvím i "normální lidskou slušností". Podle mě je TAZ vyjímečný text, který dává smysluplnou podporu v boji za jakoukoli nezávislost, za každé lidské štěstí. TAZ se nestydí za své tajné touhy, ale zároveň je hodná na své staré rodiče (jo, je to strašné přirovnání, nevím ale jak to podat jinak...). Zároveň je to prubířský kámen, na kterém nejlépe uvidíte, co je který člověk zač: může si říkat anarchista, ale text TAZu - resp. jeho reakce na tento text - odhalí, že je vlastně policajt, "...navíc bezzubý policajt." Takovýmto tedy ponecháme jejich konflikt a odpor, a vychutnáme si naše "šampaňské revoluce."